Výběr ze sbírky Fait Gallery I
23.10.2025 - 10.01.2026
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Koncepce výstavy: Ondřej Kotrč
První ze dvou přehledových výstav zhodnocuje sbírkotvornou činnost Fait Gallery, jež byla započata Igorem Faitem a následně systematicky pokračovala od roku 2012 v synergii s šéfkurátorkou Denisou Kujelovou, působící v galerii do poloviny roku 2025.
Vzhledem k rozsáhlosti sbírky čítající přes 1000 položek a s ohledem na širokou škálu uměleckých přístupů a časové rozkročení sbírky, které pokrývá horizont od předválečné avantgardy až po současné umění, bylo nasnadě uchýlit se k uspořádání dvou na sebe navazujících výstav.
Z důvodu udržení určité homogennosti výstavy bylo nutné najít pro výběr autorů a jednotlivých děl jednoduchý a univerzální klíč. Tím se ve většině případů stala abstraktně geometricko-konstruktivistická ten-dence, která až na jisté výjimky nabírá podobu čistého minimalismu, jindy se zase jedná o měkčí abstrakci s konotací k realitou inspirovanému východisku.
Část výstavy je rovněž věnována prezentaci předválečné moderny, která od počátku tvořila jádro sbírky. Právě kubizující tendence, zřetelná v pracích Emila Filly a četněji zastoupeného Antonína Procházky, generuje spojující prvek se zmíněnou geometricko-abstraktní tendencí, která v řadě případů u autorů působících ve druhé polovině 20. století nabývá až matematického charakteru.
V souvislosti s kubismem je také potřeba zmínit, že se ve výstavě nachází několik děl týkajících se spíše současného umění, které lze označit za explicitně figurální, zprostředkovávající určitý druh neokubismu, a v rámci koncepce výstavy tak tvoří výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Konfrontační ráz přinášejí autoři mladší generace, kteří jsou do výstavy fluidně implementováni. Fungují jako leckdy nenápadné osvěžení a zároveň přinášejí zprávu o tom, že recyklace základních forem, jež byly definovány v první polovině 20. století, je stále aktuální, byť autorské východisko už je značně odlišné.
Z mediálního hlediska přináší výstava přehled segmentu sbírky, jenž se týká pouze tradičních uměleckých forem, jako je malba, kresba, grafika, objekt, socha, asambláž a různé typy koláže.
Celkovým záměrem výstavy je odprezentovat část sbírky týkající se předem nastíněných tendencí, najít a demonstrovat formální a obsahově sjednocující prvky mezi autory napříč zmíněným časovým spektrem a uvést je do vzájemného kontextu.
Text: Ondřej Kotrč
Lenka Vítková / Odpovědi těla na otázky květin
-
Fait Gallery MEM. Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 11. 2014 v 19.00
Kurátor: Jan Zálešák
Odpovědi těla na otázky květin jsou parafrází verše „odpovědi těla na otázky krajiny“, jímž začíná jedna z básní zahrnutých do sbírky Krátké letní procesy Petra Kabeše. Název výstavy nás upomíná na existenci nepřetržitého dialogu probíhajícího na předvědomé či „mimovědomé“ úrovni: ještě než si to můžeme uvědomit, a natož to nějak kriticky reflektovat, vždy se již nějak vztahujeme ke světu, a to právě skrze „rozhraní“ našeho těla. Malba vzniká právě na tomto rozhraní, což je ostatně také jeden z důvodů, proč dodnes neztratila nic na aktuálnosti a na intenzitě, s níž k nám dokáže promlouvat, přestože byla v posledních desetiletích tolikrát zatlačena do defenzivy.
Lenka Vítková představuje v galerii MEM práce z posledního období (první začaly vznikat na konci léta, některé jsou staré jen několik týdnů). Obrazy květů se v instalaci střídají s figurálními malbami, v nichž se opakuje totožný motiv ženské figury, ohnuté v pase tak, že se dlaněmi dotýká země. Těžiště ohnutého těla se posouvá dolů a dopředu, blíže zemi. Nepravděpodobná taneční figura, zvláštní cvik? Hlava obrácená dolů a vystrčená pánev: tělo se ukazuje oproštěné od veškeré symboliky, navíc stojí „na čtyřech“. Živočišnost této pozice ale není v žádném případě degradující. Lenka Vítková navíc svým figurám dodává jistou vznešenost způsobem nanášení barvy (vertikalitu tahů štětce akcentuje silněji než detailní modelaci). Siluety ohnutých těl nenesou žádný příběh, promlouvají k nám „řečí těla“ – stejnou řečí, kterou odpovídají květinám, jež autorka maluje se stejnou úsporností, ale s ještě silnějším zaujetím kolorismem. Barevná paleta se zdá být na první pohled až příliš intenzivní – všechny ty odstíny zelené, modré a fialové, kladené v pevných hmotách vedle sebe, mohou začít vypadat jako barevný vzorník. Není ale nakonec každá květina s velkými okvětními lístky stejným fascinujícím vzorníkem barevných tónů a valérů?
Květiny a těla bez tváře. Jsou to objekty určené pohledu, pohled nám ale nevrací. Jiné je to s dvojicí hlav. Narušují plynulost vzájemného dialogu, který vedou obrazy na stěnách mezi sebou. Obrací se přímo na nás, a udávají tak dialogu jiný směr. Možná jsou to temné stíny ukrývající oči, co roztrhává konvenční schéma malířské výstavy, v níž se divákův pohled odráží od plochy stěny se zavěšenými plochami obrazů. Pohled skrytých očí míří z plochy ven, ke mně a nechává mě uvědomit si vlastní tělo jako živou věc v prostoru.
Obrazy se rodí ve chvílích samoty, v nichž se mysl jakoby rozdvojuje a její částečky zůstávají společně s pigmenty pevně vetknuty do povrchu malby. Jsou výslednicí tichého rozhovoru a samy k nám promlouvají – nechávají skrze svůj povrch nahlédnout něco, co by jinak zůstalo ukryto uvnitř lidského těla jako v zamčené schránce.
Jan Zálešák
