Petr Kvíčala / Výzkumy ornamentu pokračují
26.03.2025 - 26.07.2025
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Ondřej Chrobák
Vernisáž: 26. 3. 2025 v 19:00
Výstava je sumářem posledních patnácti let tvorby brněnského malíře Petra Kvíčaly. Autor se vrací do postindustriálního prostředí galerie, kde již v roce 2008 prezentoval retrospekci svých prvních dvou dekád umělecké práce. V imaginárním součtu obou výstav se dostáváme na úctyhodnou časovou sekvenci více jak pětatřiceti let, po níž se kontinuálně odehrávají deklarované „výzkumy“ na poli ornamentu. Petr Kvíčala se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prosadil originální syntézou jazyka geometrie a postmoderní lekce. Tak tehdy přistoupil k obhajobě ornamentu coby současně problému matematického řádu či estetickému fenoménu pokleslé pověsti. Ornament se v jeho podání dočkal rehabilitace a červená vlnovka se navíc stala Kvíčalovou signature.
Ornamenty, vedle vlnovky nejčastěji ve tvaru cimbuří nebo zig-zag, i nadále prorůstají Kvíčalovými obrazy jako mycelium, někdy skrytě, jindy signálně. Tato polarita je v období mapovaném současnou výstavou asi výraznější než v předcházejících etapách jeho tvorby. Na jednu stranu patří obrazy konstruované jemnou ornamentální sítí, jakoby „vyšívané“, z nichž vyskakují geometrická tělesa delikátní barevnosti. Na straně druhé robustní, až rustikální ornamenty jako výsledek gestického tahu širokým štětcem. Dichotomie mezi ztišenou monochromií a festivalovou barevností nachází v posledních letech zázemí v umělcově životní praxi nesymetricky rozdělené mezi město a venkovskou samotu. Znovu objevená blízkost přírody vrací do Kvíčalovy aktuální situace reminiscence a reaktualizace jeho vlastních uměleckých objevů učiněných před více jak třemi dekádami. Znovu se paralelně k malbě dostává ke slovu práce se dřevem. Velkoformátové dřevné objekty je třeba chápat primárně jako extenzi Kvíčalovy malby do třetí dimenze, nabízející divákovi mimo jiné imerzivní prožitek vstupu do „vnitřku“ obrazu.
Kvíčala stále pracuje v otevřených cyklech, ve kterých zkoumá, ověřuje i exploatuje své umělecké objevy. Výstava koncipovaná na míru pro unikátní prostor Fait Gallery je pro veřejnost i pro samotného umělce příležitostí otestovat výsledky této práce. Jako speciální „hostku“ přizval Petr Kvíčala na svoji výstavu umělkyni Karímu Al-Mukhtarovou. Intuitivně cítí volnou spřízněnost s výsledky její tvorby, které mu asociují senzitivitu blízkou pracím Evy Kmentové. Jestliže Kvíčalův konstrukční princip obrazů byl již v počátcích pojmenován „geometrie od ruky“, tak pro Karímu Al-Mukhtarovou je analogicky důležitá rukodělnost. Primárně náročná práce s výšivkou, kdy jehla s bavlnkou penetrují neprostupné materiály, jakými jsou sklo nebo dřevěné trámy. Skrytá geometrie, reprezentovaná tušenou ortogonální strukturou, která je z principu nevyhnutelně přítomná i u tak intimní ruční práce, jakou je obsedantní vyšívání, se snad až nepřekvapivě potkává se základním principem Kvíčalovy tvorby, kterým je zájem o přírodní řád a jeho rozrušení.
Ondřej Chrobák
Petr Kvíčala vytvořil v Brně několik realizací ve veřejném prostoru, které si můžete jít prohlédnout:
- monumentální malbu na skleněné fasádě hotelu Passage (2019), Lidická 23,
- fasádu s figurativními kresbami na novém kostele Blahoslavené Marie Restituty (2019), Nezvalova 13,
- plastiku Zig Zag 3, 2 (2014), vedle budovy Moravské galerie v Brně, Husova 18,
- malbu ve Slavnostním sále, terazzovou podlahu a malbu na klenbách v divadle Reduta (2005), Zelný trh 313.
Lenka Vítková / Odpovědi těla na otázky květin
-
Fait Gallery MEM. Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 11. 2014 v 19.00
Kurátor: Jan Zálešák
Odpovědi těla na otázky květin jsou parafrází verše „odpovědi těla na otázky krajiny“, jímž začíná jedna z básní zahrnutých do sbírky Krátké letní procesy Petra Kabeše. Název výstavy nás upomíná na existenci nepřetržitého dialogu probíhajícího na předvědomé či „mimovědomé“ úrovni: ještě než si to můžeme uvědomit, a natož to nějak kriticky reflektovat, vždy se již nějak vztahujeme ke světu, a to právě skrze „rozhraní“ našeho těla. Malba vzniká právě na tomto rozhraní, což je ostatně také jeden z důvodů, proč dodnes neztratila nic na aktuálnosti a na intenzitě, s níž k nám dokáže promlouvat, přestože byla v posledních desetiletích tolikrát zatlačena do defenzivy.
Lenka Vítková představuje v galerii MEM práce z posledního období (první začaly vznikat na konci léta, některé jsou staré jen několik týdnů). Obrazy květů se v instalaci střídají s figurálními malbami, v nichž se opakuje totožný motiv ženské figury, ohnuté v pase tak, že se dlaněmi dotýká země. Těžiště ohnutého těla se posouvá dolů a dopředu, blíže zemi. Nepravděpodobná taneční figura, zvláštní cvik? Hlava obrácená dolů a vystrčená pánev: tělo se ukazuje oproštěné od veškeré symboliky, navíc stojí „na čtyřech“. Živočišnost této pozice ale není v žádném případě degradující. Lenka Vítková navíc svým figurám dodává jistou vznešenost způsobem nanášení barvy (vertikalitu tahů štětce akcentuje silněji než detailní modelaci). Siluety ohnutých těl nenesou žádný příběh, promlouvají k nám „řečí těla“ – stejnou řečí, kterou odpovídají květinám, jež autorka maluje se stejnou úsporností, ale s ještě silnějším zaujetím kolorismem. Barevná paleta se zdá být na první pohled až příliš intenzivní – všechny ty odstíny zelené, modré a fialové, kladené v pevných hmotách vedle sebe, mohou začít vypadat jako barevný vzorník. Není ale nakonec každá květina s velkými okvětními lístky stejným fascinujícím vzorníkem barevných tónů a valérů?
Květiny a těla bez tváře. Jsou to objekty určené pohledu, pohled nám ale nevrací. Jiné je to s dvojicí hlav. Narušují plynulost vzájemného dialogu, který vedou obrazy na stěnách mezi sebou. Obrací se přímo na nás, a udávají tak dialogu jiný směr. Možná jsou to temné stíny ukrývající oči, co roztrhává konvenční schéma malířské výstavy, v níž se divákův pohled odráží od plochy stěny se zavěšenými plochami obrazů. Pohled skrytých očí míří z plochy ven, ke mně a nechává mě uvědomit si vlastní tělo jako živou věc v prostoru.
Obrazy se rodí ve chvílích samoty, v nichž se mysl jakoby rozdvojuje a její částečky zůstávají společně s pigmenty pevně vetknuty do povrchu malby. Jsou výslednicí tichého rozhovoru a samy k nám promlouvají – nechávají skrze svůj povrch nahlédnout něco, co by jinak zůstalo ukryto uvnitř lidského těla jako v zamčené schránce.
Jan Zálešák
