Marian Palla / malé nekonečno
21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
Habima Fuchs / Matter in Eternity
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Šimon Kadlčák
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vířivé erupce energetických výbojů stvořily spojováním částic hmotu, hmota nabývala na objemu a zvětšovala se, vyplňovala prostor, začala tvořit tvary. Vznikaly tvary nejrůznějších forem a rozměrů, které se dále proměňovaly v čase. Některé formy působily proti jiným jako nebývale nestabilní, pomíjivé a prchavé, a ty druhé vůči nim jako statické a neměnné. Pravdou ovšem bylo, že existovaly také formy, vedle nichž vypadaly ty pomíjivé jako stabilní, a také formy, vedle kterých ty zdánlivě statické hýřily neustálým pohybem. Jednou z forem, která se někdy v průběhu tohoto procesu manifestovala (někdy se nesprávně říká, že to bylo až na jeho konci), byl člověk. Také on byl, stejně jako všechno ostatní, stvořen prachem hvězd, prvky vyvrženými z jejich jader spojujících se do větších celků, vyjádřením kosmického vědomí, které počalo zkoumat samo sebe. Zdá se, že vědomá hmota (či zhmotněné vědomí) vnímá okolní svět ponejvíce kontaktem s další hmotou. Tam, kde dochází k dotyku, nastává vzájemné poznávání. Hmota odráží i vyzařuje světlo. Protože jsou hmota a energie totéž[1], stalo se světlo prodlouženým chapadlem (od chápat) zvědomující se hmoty. K vnímání již není nutné se dotýkat přímo, dotýkat se lze i na dálku.
Habima Fuchs, hmota zkoumající samu sebe, přináší do světlem zalité haly Fait Gallery MEM objekty, rozmisťuje je, člení jimi prostor, staví je do vzájemných souvztažností a ty soustředěně vyvažuje. Výstava pro ni znamená příležitost k dočasnému zastavení a fixaci aktuální fáze osobního průzkumu světa a představení jeho fragmentárního výseku druhým v podobě prostorového záznamu. Výstava je momentem vybízejícím k přerušení obvyklé pracovní rutiny hnětení hmoty do symbolickými významy nabitého tvaru, možností reflexe a sdílení s dalšími lidmi. Obraznost děl Habimy Fuchs je protkaná výraznými motivy a asociacemi, které však ostatním předkládá ke svobodné konfrontaci s vlastními kontexty a následné interpretaci na jejich základě. Důvěřuje přitom vzájemnému porozumění. Kořeny obrazů, s nimiž pracuje, totiž vyrůstají ze sdíleného podhoubí „kolektivního informačního archivu“: jeho vědomé úrovně tvoří nánosy po tisíciletí předávané zkušenosti mnoha generací lidského života ve formě obrazů, knih, myšlenek či pocitů… A ty nevědomé zase miliardy let zkušenosti života organického (ve formách, které člověk vždy důvěrně pozná, ale jež svými způsoby komunikace dovede vyjádřit jedině opisem).
Aktuální autorská konstelace se vyznačuje geometrickým členěním určeného prostoru, vzdušností, ponecháním volného místa k poznávání prostoru pohybem i k interpretaci. Jednotlivě rozmístěné elementy vytvářejí „neurální uzly“, místní shluky artefaktů, jimiž jsou určovány konečné možnosti pohybu diváctva prostorem. Právě relace objektů v prostoru a jeho hranice jsou tím, co nám umožňuje si ho uvědomit a prožít. Pokud se však prostorem chceme pohybovat, musíme vždy využít jeho volné části, vyhnout se překážkám, obcházet hmotu. Může nám to připomenout často opomíjený a nesnadno představitelný fakt, že veškerá hmota ze všeho nejvíc obsahuje právě prázdný prostor.[2] Teprve neviditelné vzájemné vazby, energetické působení mezi nimi, jsou tím, co vytváří konečnou iluzi pevnosti a stability. Skutečností je však pohyb, neustálé přeskupování, procesy vzniku a zániku, obnovy a růstu.
Na osobní úrovni znamená možnost uspořádat výstavu pro Habimu Fuchs příležitost k zhmotnění, či vizuálnímu zaříkání, afirmace za (znovu-?) nastolení rovnováhy v nikoli menším než kosmickém významu. Rovnováha znamená symetrii a symetrie znamená vyváženou symbiózu vznikání a zanikání, jednotu manifestovanou podvojným způsobem. Toto je princip věčnosti a my jsme hmota, tedy energie, která se přeskupuje, a jednou je tím a pak zase tímhle, někdy je „velká“ a jindy je „malá“, někdy je její proměna dlouhotrvající a jindy překypuje mumrajem života, a navzdory zdání exkluzivní individuální existence je teprve vzájemnost (skládající se z jedinečností) nepřetržitým propojením všeho v prostorovém i časovém smyslu, tím, čemu rozumíme pod pojmem svět.
