Michal Škoda / Prolínání
22.05.2024 - 27.07.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Silvia L. Čúzyová
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Michal Škoda (1962) pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Škodova reprezentativní výstava s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, ale soustředěným pokračováním v jeho tvůrčí interakci s Místy se specifickými kvalitami. Výstava, souběžně s uvedením novinek v aktuálních cyklech objektů a kreseb, skýtá unikátní možnost pohledu do "laboratoře" individuálního uměleckého myšlení.
Lenka Vítková / Odpovědi těla na otázky květin
-
Fait Gallery MEM. Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 20. 11. 2014 v 19.00
Kurátor: Jan Zálešák
Odpovědi těla na otázky květin jsou parafrází verše „odpovědi těla na otázky krajiny“, jímž začíná jedna z básní zahrnutých do sbírky Krátké letní procesy Petra Kabeše. Název výstavy nás upomíná na existenci nepřetržitého dialogu probíhajícího na předvědomé či „mimovědomé“ úrovni: ještě než si to můžeme uvědomit, a natož to nějak kriticky reflektovat, vždy se již nějak vztahujeme ke světu, a to právě skrze „rozhraní“ našeho těla. Malba vzniká právě na tomto rozhraní, což je ostatně také jeden z důvodů, proč dodnes neztratila nic na aktuálnosti a na intenzitě, s níž k nám dokáže promlouvat, přestože byla v posledních desetiletích tolikrát zatlačena do defenzivy.
Lenka Vítková představuje v galerii MEM práce z posledního období (první začaly vznikat na konci léta, některé jsou staré jen několik týdnů). Obrazy květů se v instalaci střídají s figurálními malbami, v nichž se opakuje totožný motiv ženské figury, ohnuté v pase tak, že se dlaněmi dotýká země. Těžiště ohnutého těla se posouvá dolů a dopředu, blíže zemi. Nepravděpodobná taneční figura, zvláštní cvik? Hlava obrácená dolů a vystrčená pánev: tělo se ukazuje oproštěné od veškeré symboliky, navíc stojí „na čtyřech“. Živočišnost této pozice ale není v žádném případě degradující. Lenka Vítková navíc svým figurám dodává jistou vznešenost způsobem nanášení barvy (vertikalitu tahů štětce akcentuje silněji než detailní modelaci). Siluety ohnutých těl nenesou žádný příběh, promlouvají k nám „řečí těla“ – stejnou řečí, kterou odpovídají květinám, jež autorka maluje se stejnou úsporností, ale s ještě silnějším zaujetím kolorismem. Barevná paleta se zdá být na první pohled až příliš intenzivní – všechny ty odstíny zelené, modré a fialové, kladené v pevných hmotách vedle sebe, mohou začít vypadat jako barevný vzorník. Není ale nakonec každá květina s velkými okvětními lístky stejným fascinujícím vzorníkem barevných tónů a valérů?
Květiny a těla bez tváře. Jsou to objekty určené pohledu, pohled nám ale nevrací. Jiné je to s dvojicí hlav. Narušují plynulost vzájemného dialogu, který vedou obrazy na stěnách mezi sebou. Obrací se přímo na nás, a udávají tak dialogu jiný směr. Možná jsou to temné stíny ukrývající oči, co roztrhává konvenční schéma malířské výstavy, v níž se divákův pohled odráží od plochy stěny se zavěšenými plochami obrazů. Pohled skrytých očí míří z plochy ven, ke mně a nechává mě uvědomit si vlastní tělo jako živou věc v prostoru.
Obrazy se rodí ve chvílích samoty, v nichž se mysl jakoby rozdvojuje a její částečky zůstávají společně s pigmenty pevně vetknuty do povrchu malby. Jsou výslednicí tichého rozhovoru a samy k nám promlouvají – nechávají skrze svůj povrch nahlédnout něco, co by jinak zůstalo ukryto uvnitř lidského těla jako v zamčené schránce.
Jan Zálešák
