Jasanský – Polák
Michal Kalhous
Alena Kotzmannová
Marie Kratochvílová
Markéta Othová
& Jiří Kovanda
Druhá strana fotografie
Druhá strana fotografie
23.10.2024 - 20.12.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00
Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.
Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]
Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].
Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]
Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.
[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.
[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.
[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.
[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:
Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.
[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.
Radek Brousil a Peter Puklus / Stupid
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jan Zálešák
„Tohle je mužský svět“, zpíval před padesáti lety James Brown. Svět silných mužů, kteří si berou a kteří dávají, a kterému nakonec dává svrchovaný smysl jen láska ženy. Uvědomuji si, že jsem pomalý zánik tohoto světa nevědomky prožíval jako kluk a potom teenager při sledování televizních seriálů s Davidem Hasselhoffem. Z detektiva Michaela Knighta, hrdiny televizního seriálu Knight Rider, se stal Mitch Buchannon, šéf oddělení pobřežní hlídky – sebejistý na pláži, ale selhávající doma. Pravda je, že obrazy krize západního mužství probleskávající mezi zpomalenými záběry svůdných plavčic mi v postsocialistickém univerzu 90. let připadaly stejně nereálné jako mluvící auto KITT.
S Peterem Puklusem a Radkem Brousilem jsme se při úvahách nad připravovanou výstavou o těchto seriálech nebavili. Určitě je ale taky alespoň občas sledovali a nacházeli v nich předobrazy mužství, jež museli později přehodnotit a odhodit – stejně jako řada dalších mužů, kteří už se necítí být součástí „mužského světa“. Chci věřit, že tento svět skutečně pomalu zaniká, ale jeho obrazy, dál a dál reprodukované, stále dominují většinové představivosti. Výstavou soustředěnou kolem kontra-hegemonických obrazů mužství vstupují Brousil a Puklus na pomyslné bitevní pole. Tázání se po povaze dnešního mužství, které je leitmotivem výstavy, je na jednu stranu obecné, ale zároveň je ukotveno v osobní zkušenosti obou autorů.
Narození shodně v roce 1980, vycházejí ve své tvorbě z média fotografie, aniž by se nechali svazovat konvenčními představami o tom, co fotografie je a jak má vypadat. Dozvěděli se o sobě při tvůrčích pobytech v rezidenčním centru Banské Štiavnici a určitá fascinace podobností práce toho druhého, jež měla v jistém momentu až nádech jakéhosi tvůrčího dvojnictví, dospěla nakonec ke společné výstavě v galerii Mem. Zde ovšem zároveň vystupují do popředí také nepřehlédnutelné rozdíly – zatímco Radek Brousil pro svá témata hledá ten nejaktuálnější jazyk, Peter Puklus se již delší dobu soustředí spíše na cizelování vlastního idiolektu.
Na výstavu s lapidárním názvem Stupid se můžeme dívat jako na dvojitou, v dialogu rozvíjenou introspekci. Konkrétní zkušenosti a postoje, konkrétní obavy, nejistoty a touhy jsou převáděny na symbolické obsahy, které mají obecnější platnost a ponechávají prostor pro empatickou identifikaci. V rozděleném světě, v němž se naslouchání druhým zdá být těžší než lety na Měsíc, se porozumění zrozené z empatie jeví jako nejvyšší cíl umění.
