23.10.2024 - 20.12.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00
Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.
Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]
Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].
Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]
Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.
[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.
[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.
[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.
[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:
Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.
[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 23. 5. 2018 v 19:00
kurátorka: Laura Amann
Ahoj nejdražší,
pojď dál,
posaď se.
Dívej se.
Nech na své tváři zapadat slunce.
Všechno se mění.
Světlo se stává tmou.
Tvoje tělesná teplota klesá.
Slova vytvářejí obrazy.
Nech slunce řídit tvůj rytmus.
Zjišťuješ, že stůl je židlí.
Nebo to byla postel.
Můžeš vůbec ucítit ten hladký povrch?
„Tvůj obývací pokoj je kino.“
Je to reálné i surreálné svou snům podobnou tekutostí.
Jestli chceš, zamysli se…
Východ slunce barví oblohu na růžovo a západ do broskvové Text > Obraz > Text
Obvykle předpokládáme, že obrazy jsou ve své podstatě statické a poezie dočasná. Jsme si tím ale opravdu jistí? Není to spíš tak, že všechna média obsahují stopy jiných médií, a že jsou tedy už z podstaty smíšená? Možná bude zajímavější zaměřit se na rozluštění přesných dávek a ingrediencí těchto směsí. K úvaze: Z čeho se médium skládá? Jak jej prožíváme? Jak se projevuje v čase a prostoru? Který hlavní znakový systém používá?
Možná, že rozdíly vždy nespočívají tam, kde je očekáváme.
V tomto smyslu je zajímavé přemýšlet o způsobu, jakým popisujeme obraz. Představujeme si jej vizuálně, nebo verbálně? Je náš styl statický, nebo dynamický? Máme sklon zaměřit se na vnímání prostoru, přesné umístění, detailní popisy a používání podstatných jmen, nebo se soustředíme na dočasný výraz, dynamické popisy krátkými větami s množstvím pohybových sloves? Je rozdíl, když je nám obraz povědomý? A co když už jej před námi popsal někdo jiný?
Záleží jen na vás, jak obraz popíšete, a jak jej tedy vidíte.
Jednou jsem viděla západ slunce třiačtyřicetkrát Vědomí > Nevědomí > Vědomí
Když sníme, nebo spíš když si zapamatujeme sen, pohybujeme se na hranici vědomí a někdy i mezi bděním a spánkem. A i když je spánek obecně považován za pasivní a neproduktivní, světy, které zahrnuje a předvádí, jsou světy, které formují a ovlivňují náš život v bdění. Ačkoli víme jen velmi málo o tom, proč potřebujeme spánek, víme, že odstraňuje toxický metabolický odpad, zlepšuje paměť a pomáhá nám učit se a třídit informace nahromaděné v bdělém stavu.
Takže pokud je spánek produktivní sám o sobě v jiném stavu vědomí, může být imaginární práce spojená s uměleckou praxí formou veřejného snění?
Veřejné snění, které nám umožňuje vstoupit do hraničního stavu emočního přenosu, kde nejsme schopni rozlišit blízkost od vzdálenosti, sami sebe od jiných a povědomé od skutečnosti.
Nádherný západ slunce, který byl omylem považován za svítáníEtika > Estetika > Etika
Je-li estetika spojená se senzualitou a smyslovým vnímáním pomocí fyzických pocitů, dobrý design nás vlastně otupuje.
Hladký povrch moderního designu má eliminovat jakékoli tření. Dobrý design se stal naším anestetikem, dovolujícím nám prodloužit hraniční stav nevědomí až do bdělosti. Ale dobrý design neměl jen vypadat jako dobrý design, měl nás učinit “dobrými” a poskytnout nám instantní ctnost. Dobrý design je naší protilátkou.
Všechno v pořádku.
Ale kdo jsme, abychom vyžadovali tuto hladkost natolik intenzivně?
Tvůj příběh ve mně zanechal hořkou pachuť…
Doufám, že tvůj make up je voděodolný.