Jasanský – Polák
Michal Kalhous
Alena Kotzmannová
Marie Kratochvílová
Markéta Othová
& Jiří Kovanda
Druhá strana fotografie
Druhá strana fotografie
23.10.2024 - 20.12.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00
Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.
Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]
Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].
Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]
Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.
[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.
[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.
[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.
[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:
Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.
[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.
Igor Hosnedl / Smaragdový sirup Sadu slibů
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00
Kurátor: Domenico de Chirico
„Mezi biologickými a psychickými formacemi v podstatě není rozdíl. Tak jako rostlina vytváří květ, vytváří psýché své symboly.“
C. G. Jung
Psychoanalýza a analytická psychologie
Sklon k tvárnosti naznačuje u slova „syrup“, původem ve staroarabském sharāb, posvátnost a tajemství, neboť v něm nacházíme mísení, „kouzelnou“ směsici využívanou žádoucím způsobem k dosažení blaženého stavu. Takový lektvar je s největší pravděpodobností smaragdově zelený, vzácný a posvátný, stejně tak jako svatý grál mající zelený, ale zároveň neproniknutelný třpyt jako absint. Jeho životadárný charakter funguje zároveň jako palivo, životadárná míza, která lidskému já předkládá nejznepokojivější otázky, nejradikálnější nelogické kódy, tedy energii, jež je základem bytí. Rostlina, která tak vznikne, není jen rostlinou — představuje semínko, z něhož vyrostou lesy: malby, na nichž se v celé své dialektice navracení projevuje na povrch vycházející odezva niterných rozměrů. Tyto odezvy nejsou tvořeny emotivní niterností; je z nich cítit rituál, jsou velmi blízko smyslu, ale zahalené v náznacích a vždy v trvalém napětí s mezihvězdnými fázemi, které se rýsují mezi vzdáleným listem a rukou, blízkým zvukem a sametem.
Podle Carla Gustava Junga jsou protikladem persony a já obyvatelé nevědomí neboli archetypy. Ty jsou definovány jako archaické pozůstatky psýché a jako takové jsou přítomny už od narození. Jsou spojeny s mýtickými tématy prvotního ducha, mají vlastní nezávislou energii a iniciativní ráz. Jsou charakterizovány kouzlem a emocí tak jedinečnými, že jsou přítomny v každé bytosti. Bytostné já na jedné straně je autoritou, která se zakládá na přírodních silách, představuje vnitřní řídící střed, zatímco já na straně druhé musí tuto celistvost přivést na světlo vědomí, aby mířila k neustálému dozrávání a růstu osobnosti. Bytostné já se mění v tvůrčí energii, pokud je já prosto jakékoli účelové myšlenky či kalkulace, a jeho přirozené pudy jsou zároveň nositeli energie i velmi vysokého potenciálu evokace. Tyto pudy neodpovídají našemu individuálnímu přání a vůli, poněvadž bytostné já vyžaduje poslušnost. V já neplatí žádné smlouvy. Bytostné já je ve službách zastupování toho, co je vlastní lidské bytosti jako takové neboli podstatě, kterou může představovat jen symbol. Symboly jsou svébytným jazykem, jsou to přirozené a spontánní formy, a proto se nedají vymyslet.
Funkcí takzvaných archetypů je tedy dát vzniknout bytostnému já a umožnit mu zatřást stromy v Sadu slibů, poranit je a získat tak metaforické symboly vítězství podobně jako pryskyřici ze stromu. Malba Igora Hosnedla, procházející přes kresbu a využívající archetypy jako automatickou kresbu, existuje ještě předtím, než se štětec namočí do barvy.
