Jasanský – Polák
Michal Kalhous
Alena Kotzmannová
Marie Kratochvílová
Markéta Othová
& Jiří Kovanda
Druhá strana fotografie
Druhá strana fotografie
23.10.2024 - 20.12.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00
Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.
Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]
Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].
Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]
Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.
[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.
[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.
[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.
[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:
Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.
[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.
Anna Ročnová / Gerbera se nezlomí
-
Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Lenka Vítková
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
LV: Fascinuje mě zvláštní klid, který vyzařuje z tvé práce, ta absence jakéhokoli náznaku moralizování. Jak změnila tvoji uměleckou praxi práce v květinářství?
AR: Není to uzavřený proces. Učila jsem se floristické řemeslo a byla jsem překvapená, kolik věcí jsem znala ze své umělecké práce. Do mých věcí se často propisuje, co zrovna prožívám, například výstavu Posekaný angrešt jsem připravovala v domě mé zemřelé babičky, těsně předtím, než prošel rekonstrukcí, i zahrada procházela změnou, a tak jsem proměnila stromy, keře, které babička měla ráda, do objektů. Podobně je to i s květinářstvím, aplikuji floristické metody, materiály do umění a sleduji, jak se to projevuje.
LV: Ve tvém ateliéru na mě udělal silný dojem tvůj respekt ke všemu, s čím zacházíš, tedy i k té ropě, ze které jsou vyrobené ty květinářské podložky, nebo k temným tekutinám, které ve floristice zabraňují rozkladu. Jak pracuješ? Můžeš popsat ten proces a co je jeho cílem?
AR: Obvykle začínám tím, že se obklopím materiály. Nosím do ateliéru různé dřeviny, listy, plody, teď nově nakupuji ve floristických obchodech, napichovací hmoty, dráty, sušiny atd., pracuji také s tradičnějšími sochařskými materiály, sádra, hlína, a ráda používám látky.
Skládám, lepím a seskupuji, zasypávám, stříhám, tavím, barvím, přišívám, pálím. Může se stát, že použiji objekt, který jsem dělala před lety, a oživím ho do nové konstelace. Následná instalace je stejně důležitá jako samotné vytváření jednotlivých objektů. V instalaci vytvářím to, co často můžeme vidět v přírodě. Myslím, že atmosféricky jsou to detaily krajiny, lesa, zajímají mě také rozhraní. Místa, kde na periferii města příroda prostupuje do města, okraje chodníků, zarostlé kusy betonu v trávě a obrostlé křovím, ve kterém se zachytil barevný mikrotenový sáček.
Proces mojí práce jsem si pro sebe pojmenovala jako „rozšířenou přírodu“. A to je i cíl mé práce. Výsledkem je celek, který vypadá přirozeně, jako by sám vznikl, vyrostl, podobně jako se to děje v přírodě. Když vystavuji venku, divák si nemusí být jistý, zda se dívá na dílo umělce, nebo dílo přírody.
Na práci s přírodninami mě baví i jejich emocionalita, proces vznikání a zanikání, růstu a rozpadu, hnití, usychání. Všechny tyhle procesy na povrchu spoluvytvářejí emocionalitu, kterou mé objekty následně vyzařují. Cit je pro mě důležité vodítko. A myslím, že je to nakonec cit, který mi určuje, jak objekty budou vypadat.
LV: Zmínila jsi ale také potřebu nastavit nějaké napětí, které pro mě tvé objekty opravdu udržují – zastavují mě v údivu, nejsou snadno interpretovatelné. Nechceš k tomu říct víc?
AR: Myslím, že napětí, o kterém mluvíš, vzniká právě mezi částmi, z kterých skládám své objekty. Někdy je upravuji tak, že emoci, kterou chci, aby objekt vyřazoval, posílím, například pomocí vyjetého oleje, hypermanganu, nebo pálením. Moje objekty se vyznačují křehkostí, zajímá mě destrukce, kterou vnímám, podobně jako je tomu v přírodě, jako součást koloběhu, ne jako něco fatálního. Zajímají mě ale i jiné situace, třeba to, jak voda stéká po kameni. Hloubka pozorování od větších celků až po úplný detail.
LV: Přiznaná možnost destrukce, pro mě je to taky vlastně souhlas se životem a jeho cykly. Ale obvyklý nárok na umělecké dílo je, aby bylo co nejtrvanlivější. Jak moc o tomhle přemýšlíš, je to pro tebe výzva?
AR: Popravdě jsem si při tvorbě tuhle otázku nepokládala. Mnohé objekty jsou velmi odolné. To jsem si ověřila i při vystavování v přírodě. Některé objekty jsou na místě dodnes a postupně srůstají s okolím. Jiné po půl roce náporu počasí vůbec nezměnily podobu a dál prostupují jiné mé instalace.
Křehké objekty lze, po vzoru přírodních exponátů, adjustovat ve skleněných krabičkách. Při instalaci a tvorbě objektů mě ale téma trvanlivosti pramálo zajímá a neakcentuju jej při výběru materiálu.
LV: Jaké při práci překonáváš překážky? Nebo převažuje spíše plynutí a radost?
AR: Strašně mě baví ohledávat možnosti nových spojení. Ta zvláštní energie, která je během procesu přítomná. Někdy s materiálem neumím komunikovat. Pak pomáhá ho rozebrat a znovu složit dohromady, abych se ho nějakým způsobem dotkla a napojila se na něj. Stanu se jeho součástí a to mi umožní celek.
Rozhovor s Annou Ročňovou (AR) k výstavě Gerbera se nezlomí vedla Lenka Vítková (LV).
