SLOVA MEZI TVARY / TVARY MEZI JMÉNY
VÝBĚR ZE SBÍRKY FAIT GALLERY ZAMĚŘENÝ NA AUTORY STŘEDNÍ GENERACE
Božetěchova 1, Brno
Výběr děl ze sbírky Fait Gallery je tentokrát zaměřen na autory střední generace. Příhodné je hned z počátku uvést, že kategorie střední generace zde není vnímána dogmaticky na základě věkového vymezení, ale jako výběr již zavedených autorů, jejichž tvorba je diváckému publiku dobře známá. Přestože ještě někteří nepřesáhli hranici kanonického postavení nejzvučnějších jmen, patří mezi umělce etablované na domácí i zahraniční scéně a mnohdy fungují jako inspirace, výchozí bod i objekt vymezení pro nejmladší generaci umělců, jejichž tvorbu představil výběr minulý.
Společné rysy je možné hledat v signifikantních přístupech a okruhu témat, kterým se těchto osm autorů kontinuálně věnuje. Příznačná je pro všechny vystavené práce určitá znakovost, snad dokonce i symboličnost, kterou nabývají ve vztahu k obecné představě a definici umění. K tomuto čtení přispívá i narativnost využívaných motivů a jejich konstantní přítomnost v celém diskurzu umění. S tím obecně souvisí problematika symbolu a významu a historická role obrazu a jazyka jako prostoru, kde se realizuje jednota těla a vědomí a vytváří se identita společnosti.
Nejpregnantněji je tento vztah vyjádřen v práci Evy Koťátkové a Jana Šerýcha. Koťátková se soustřeďuje především na funkci nástrojů v organizaci jedince ve strukturách mocenských vztahů, zatímco pro práce Šerýcha je charakteristická hermetická uzavřenost jazyka nezasvěcenému čtenáři. Malby Marka Meduny záměnou obrazu a textu přes vytváření postkonceptuálních dekorů samotný ideál znaku naopak zosobňují.
Obrazy Michala Pěchoučka a Lenky Vítkové tematizují figurativní malbu a roli drapérie a oděvu jako vnějšího výrazového znaku těla, jehož fyzickou absenci v důsledku nahrazují jako jediné faktické pozůstatky lidské existence.Otázkou osobní integrity, mezilidských vztahů, paměti, odpovědnosti vůči druhým i vůči sobě samotným, a tedy základními lidskými hodnotami, se ve své tvorbě zabývá i Milena Dopitová. Její Solárium je tak jakýmsi objektivizovaným tvarem těla hygienicky zbaveného individuálních rysů, které někde mezi symbolem postele a rakve ustanovuje obrysy a limity našeho tělesného bytí.
Petr Nikl ve vystavených plátnech zkoumá psychologii pohledu do tváře a její symbolickou funkci pro zobrazování podvědomých relací. Jemnosti viděného světa jsou tak záznamem jakéhosi trvale nedefinovatelného tajemství, které instinktivně poutá naši pozornost. Fenoménu paměti a lidskému vnímání obecně se věnuje Pavla Sceránková. Reflexí způsobů vzniku vizuálních empirií se snaží o jejich následnou rekonstrukci a uzavírá tak okruh témat, kterým je vlastní jejich pokračující platnost a univerzální hodnota v introspektivní roli umění.
