Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Kateřina Vincourová se po 16 letech vrací do Brna se samostatnou výstavou. Kateřina Vincourová (* 9.4.1968), česká výtvarnice a sochařka, získala Cenu Jindřicha Chalupeckého (ocenění pro mladé výtvarné umělce do 35 let) v roce 1996 a to jako první žena vůbec. Téhož roku proběhla v Galerii mladých její, v Brně zatím poslední samostatná, výstava. Nyní můžeme její aktuální tvorbu spatřit ve Fait Gallery v Králově Poli.
Kateřina Vincourová:
ZAPOMENUTO V PAMĚTI
Vernisáž: 31 / 05 / 2012 v 19:00
MEM, Fait Gallery
Božetěchova 1, Brno
Přítomnost jako chvění
Co lze očekávat od konfrontace s novým dílem umělkyně, která se na tak dlouhou dobu odmlčela? Je snad jeho záměrem nás svou nenucenou ojedinělostí, až prapodivností svléci donaha? Aspiruje snad na to, ukázat co se za celou tu dobu změnilo a co naopak všemu navzdory přetrvává, a sice osobní vlastnictví autorky samé, její etika ovlivněná filozofem Pierrem Audim a jeho cestou „jak porozumět životu“?
Ať už je to jak chce, tváří v tvář novým pracím Kateřiny Vincourové lze nepochybně vypozorovat zřetelný posun od tématu vnitřního napětí, až chaotického pnutí, které poukazuje na nevyzpytatelnost lidské tělesnosti a smysl neuchopitelné fyzické touhy, jež charakterizuje její dřívější tvorbu, k čistému rozvinutí se do prostoru redukovaného do skladby linií, které se v něm zároveň jakoby ztrácejí a současně jej určují. Jinými slovy, zatímco dříve pojednávalo dílo autorky o tom, co je uvězněno kdesi v nitru a touží vyjít na světlo, nyní jakoby elegantně a křehce popisovalo to, co vyšlo zvolna a svobodně na povrch. Kateřina Vincourová vtiskla dílu tvar pomíjivosti, jež je příznačná pro každou hmotnou věc i život každého jsoucna.
Nové práce autorky krom toho ukazují na její jedinečný výraz a rukopis i zjevnou znalost použitých materiálů (různých druhů látek, spodního prádla, nití a jiné galanterie). Díváme-li se na to, jak Kateřina Vincourová pracuje s materiály, nemůžeme přehlédnout ženský prvek v její tvorbě. Autorka jim dává nový význam a funkci různými způsoby jejich použití. Degraduje jejich obvyklou užitnou hodnotu a poetickým způsobem zvýrazňuje jejich vnitřní fyzikální vlastnosti (roztažnost hedvábné látky, zvláštní barvu obnaženého lidského těla i schopnost ramínka spojovat nízké s vysokým, vertikální s horizontálním atd.). Zcela nové a originální materiály vetknuté nenásilně do jejích konceptů zdaleka neukazují veškeré možnosti svého dalšího použití. V kombinaci s ojedinělým způsobem práce naopak dodávají dílu Kateřiny Vincourové jedinečnou čistotu a poetiku. Mezi tím, co se změnilo, mezi tím, co zůstává, mezi touto novou trpkou studií prostoru, která je v kontrastu s metaforickou jásavostí použitých materiálů, lze nicméně rozpoznat diskrétní, avšak vtíravé pojítko, které její práci sjednocuje – přítomnost jako chvění.
Didier Montagné
Co lze očekávat od konfrontace s novým dílem umělkyně, která se na tak dlouhou dobu odmlčela? Je snad jeho záměrem nás svou nenucenou ojedinělostí, až prapodivností svléci donaha? Aspiruje snad na to, ukázat co se za celou tu dobu změnilo a co naopak všemu navzdory přetrvává, a sice osobní vlastnictví autorky samé, její etika ovlivněná filozofem Pierrem Audim a jeho cestou „jak porozumět životu“?
Ať už je to jak chce, tváří v tvář novým pracím Kateřiny Vincourové lze nepochybně vypozorovat zřetelný posun od tématu vnitřního napětí, až chaotického pnutí, které poukazuje na nevyzpytatelnost lidské tělesnosti a smysl neuchopitelné fyzické touhy, jež charakterizuje její dřívější tvorbu, k čistému rozvinutí se do prostoru redukovaného do skladby linií, které se v něm zároveň jakoby ztrácejí a současně jej určují. Jinými slovy, zatímco dříve pojednávalo dílo autorky o tom, co je uvězněno kdesi v nitru a touží vyjít na světlo, nyní jakoby elegantně a křehce popisovalo to, co vyšlo zvolna a svobodně na povrch. Kateřina Vincourová vtiskla dílu tvar pomíjivosti, jež je příznačná pro každou hmotnou věc i život každého jsoucna.
Nové práce autorky krom toho ukazují na její jedinečný výraz a rukopis i zjevnou znalost použitých materiálů (různých druhů látek, spodního prádla, nití a jiné galanterie). Díváme-li se na to, jak Kateřina Vincourová pracuje s materiály, nemůžeme přehlédnout ženský prvek v její tvorbě. Autorka jim dává nový význam a funkci různými způsoby jejich použití. Degraduje jejich obvyklou užitnou hodnotu a poetickým způsobem zvýrazňuje jejich vnitřní fyzikální vlastnosti (roztažnost hedvábné látky, zvláštní barvu obnaženého lidského těla i schopnost ramínka spojovat nízké s vysokým, vertikální s horizontálním atd.). Zcela nové a originální materiály vetknuté nenásilně do jejích konceptů zdaleka neukazují veškeré možnosti svého dalšího použití. V kombinaci s ojedinělým způsobem práce naopak dodávají dílu Kateřiny Vincourové jedinečnou čistotu a poetiku. Mezi tím, co se změnilo, mezi tím, co zůstává, mezi touto novou trpkou studií prostoru, která je v kontrastu s metaforickou jásavostí použitých materiálů, lze nicméně rozpoznat diskrétní, avšak vtíravé pojítko, které její práci sjednocuje – přítomnost jako chvění.
Didier Montagné
kurátor
--------------------------
The presence as a trill
What can be expected from a confrontation with a new work of an artist who fell silent for such a long time? Is it her intention to strip us naked using her effortless uniqueness bordering on oddity? Perhaps she aspires to show what have changed during the entire time and what is constant, despite everything, that is the personal property of the author herself, her ethics influenced by the philosopher Pierre Audi and his way of “understanding life”?
Be it as it may, in the face of the new work by Kateřina Vincourová we can clearly observe an obvious shift from the subject of internal tension and chaotic strain showing the unpredictability of human physicality and sense of an elusive physical desire, which also characterizes her earlier work, to the pure unfolding into space reduced into composition of lines which also kind of fade out in it and at the same time, they determine it. In other words, while the earlier work of this author dealt with what is trapped somewhere inside of us and longs to come to light, now the work describes, in kind of elegant and fragile way, what has come out slowly and freely to the surface. Kateřina Vincourová gave shape to transience which is characteristic for every material thing, for life of every existence.
New works of the author, moreover, show her unique expression, her style and apparent knowledge of the material used (different types of fabric, notions, lingerie, threads, etc.). At the first glance, it’s impossible to overlook the feminine element in her work. The author gives new meaning to the material, function and value by showing different ways to use it. She degrades its usual utility value and in a very poetic way she accents its inner physical characteristics (expansivity of silk fabric, strange color of nude human body, the power of a coat hanger which connects the low with the high, the vertical with the horizontal, etc.). Her choice in combination with brand new and original materials which are integrated effortlessly into her concepts without showing all the possibilities of their further use, is precisely what gives the work of Kateřina Vincourová the unique purity and poetics. Between what has changed and what remains, this new bitter study of space in contrast to metaphorical cheerfulness of materials used there can be recognized discreet but insistent link which unites her work – presence as a trill.
Didier Montagné
What can be expected from a confrontation with a new work of an artist who fell silent for such a long time? Is it her intention to strip us naked using her effortless uniqueness bordering on oddity? Perhaps she aspires to show what have changed during the entire time and what is constant, despite everything, that is the personal property of the author herself, her ethics influenced by the philosopher Pierre Audi and his way of “understanding life”?
Be it as it may, in the face of the new work by Kateřina Vincourová we can clearly observe an obvious shift from the subject of internal tension and chaotic strain showing the unpredictability of human physicality and sense of an elusive physical desire, which also characterizes her earlier work, to the pure unfolding into space reduced into composition of lines which also kind of fade out in it and at the same time, they determine it. In other words, while the earlier work of this author dealt with what is trapped somewhere inside of us and longs to come to light, now the work describes, in kind of elegant and fragile way, what has come out slowly and freely to the surface. Kateřina Vincourová gave shape to transience which is characteristic for every material thing, for life of every existence.
New works of the author, moreover, show her unique expression, her style and apparent knowledge of the material used (different types of fabric, notions, lingerie, threads, etc.). At the first glance, it’s impossible to overlook the feminine element in her work. The author gives new meaning to the material, function and value by showing different ways to use it. She degrades its usual utility value and in a very poetic way she accents its inner physical characteristics (expansivity of silk fabric, strange color of nude human body, the power of a coat hanger which connects the low with the high, the vertical with the horizontal, etc.). Her choice in combination with brand new and original materials which are integrated effortlessly into her concepts without showing all the possibilities of their further use, is precisely what gives the work of Kateřina Vincourová the unique purity and poetics. Between what has changed and what remains, this new bitter study of space in contrast to metaphorical cheerfulness of materials used there can be recognized discreet but insistent link which unites her work – presence as a trill.
Didier Montagné
Curator
