3. 10. - 19. 11. 2015
Vernisáž: 1. 10. 2015 v 19:00
Netradiční formát výstav dvojice autorů Kataríny Hládekové (*1984) a Jiřího Kovandy (*1953) připravovaných paralelně dvěma kurátory ve dvou na sebe navazujících prostorech Fait Gallery záměrně reflektuje možnosti jejich spolupráce rozdílně. Zatímco ve zdánlivě klasičtějším pojetí výstavy Siamský strýc kurátora Pavla Vančáta je očekávatelný nosný retrospektivní ráz narušován vzájemným parafrázováním jejich již existujících děl a identity umělců se prolínají až splývají, u nového společného projektu druhé výstavy Montáž v kooperaci s Marikou Kupkovou jsou naopak role obou autorů zřetelné a jejich vzájemné protnutí jasně ohraničené specifickým pojetím videoinstalace.
Denisa Kujelová, šéfkurátor Fait Gallery
Siamský strýc
Katarínu Hládekovou a Jiřího Kovandu spojuje nejen Hládekové doktorandské studium v Ústí nad Labem, ale i smysl pro ztišenou atmosféru a častý akcent na fantaskní detail. Ale zatímco sama existence Kovandových děl je vždy tak trochu nesamozřejmá a nejistá, Hládeková je fabulační perfekcionistka; zatímco Kovanda je velmistr improvizace, Hládeková naopak konstruuje celé mikrosvěty. Jejich společná brněnská výstava přitom navazuje na řadu Kovandových různorodých spoluprací s jinými umělci velmi radikálním způsobem: oba umělci se zde zcela vzdávají solitérnosti a vlastně i výsostného autorství svých děl a propojují je navzájem do srůstajících i dvoupólných objektů. Nová i starší díla obou autorů tu spolu nikoliv jen komunikují, ale i přímo splývají a morfují do kolektivních novotvarů. Některé z nich vznikly společnou debatou, jiné jako jednostranná intervence ze strany jednoho z autorů, další improvizací přímo v galerijním prostoru. To vše nám umožňuje vidět díla obou očima toho druhého, ale i v momentě, kdy se přibližující se magnety začínají odpuzovat či přitahovat. Vzniká tak zvláštní siamský dvojhlas dvou umělců (a přes stěnu i dvou kurátorů), zábavný nonverbální dialog dvou generací o odlišných východiscích, vzájemných vlivech i čisté radosti ze hry a překvapení, ale také malá studie o principech současného umění a jejich elastičnosti.
Pavel Vančát
&
Montáž
Technická spolupráce: Ivan Svoboda
Titul výstavy v sobě spojuje několik významových rovin. Předně se vztahuje k formálnímu provedení: na přítomném videu sledujeme, jak se původní celistvý obraz člení do fragmentů, které jsou znovu sestavovány do nových konstelací. Katarína Hládeková je autorkou výchozího obrazu a Jiří Kovanda je tím, kdo jej nově skládá, reedituje. Tato „dělba práce“ respektuje obecné autorské rysy Hládekové i Kovandy – její orientaci ke konstruování prostoru, k modelu a k mediálním transferům a jeho konceptuální postupy a performance. Výchozí obraz má ovšem mnohovrstevnaté citační pozadí. Jedná se o fotografii modelu vytvořeného Katarínou Hládekovou podle svého času slavného obrazu The Ruins of Holyrood Chapel (1824), který podle vlastní diorámy namaloval Louis Daguerre. (Ano, jedná se o onoho slavného vynálezce fotografického procesu, který se věnoval i sestrojování diorám, jež měly divákům co nejrealističtěji přiblížit zobrazenou scenérii.) Mezi Daguerrovou diorámou a citačním videem instalovaným na výstavě tak figuruje soustava mediálních převodů, které tvoří hyperrealitu par excellence. A příznačné je, že není známo, že by sám Daguerre ruiny Holyroodského chrámu osobně navštívil. Tím se ovšem mediální multiplikace neuzavírají. Autorka rozřezala fotografii svého modelu ruiny do 24 políček, což je další citační položkou, tentokrát směřující k filmovému médiu; podobně jako „operující“ ruce Jiřího Kovandy připomínající ploškovou filmovou animaci kombinovanou s hranými prvky. Když se vrátíme k vysvětlení titulu výstavy: další, symboličtější rovinou je „montáž“ autorská a institucionální. U příležitosti této výstavy došlo k jedinečnému spojení dvou autorů s odlišnými tvůrčími přístupy, kteří společně jinak netvoří. Došlo tak k pokusu o montáž dvojího myšlení, dvojí autorské povahy se snahou vytvořit koherentní dílo, které ale současně nerozmlží jejich svébytnost. A konečně montáží je vlastně i situace kurátorů, kteří v těsném sousedství zkoncipovali samostatné výstavní celky, které se ovšem ve finálním diváckém vnímání musí nutně prolnout. Tak jako dva záběry, které v těsné návaznosti tvoří jediný společný význam.
Marika Kupková
