Denisa Lehocká – Luno 550
Fait Gallery
Ve Vaňkovce 2, Brno
30/11/2016 – 17/1/2017
Kurátor: Vít Havránek
Každá výstava Denisy Lehocké, tedy i monumentální asambláž ve Fait Gallery vypadá rozdílně, protože každou výstavu umělkyně sestavuje z nově vzniklých prací, materiálů, objektů, kreseb, obrazů. Její instalace představují časové procesy a vztahy, do nichž se dostaly elementy, jež autorka vyrobila v ateliéru a následně v místně specifické kompozici dotvořila v prostoru Fait Gallery.
Sádrové objektíky vzniklé opakovaným namáčením a odkapáváním sádry za působení gravitace, umně pomotaná lana, zapletené kožené šňůry, vyšívané, prošívané a vrstvené textilie, prázdné misky, igelity se stopou barvy, větvičky pomalované barvou, soklíky, sokly, korále, nasycené solné a slané roztoky, kameny, rozřezané kameny, zlato a celerový kořen. Desítky kreseb na pomezí testů barev, pigmentů, variací na geometrické skici, výšivek a deníkových záznamů. Teorie a historie umění obecně předpokládá, že význam je v uměleckých objektech jaksi apriorně obsažen a že úkolem teoretika nebo historika je s pomocí jeho vědomostí a výbavy tyto umělecké obsahy odkrýt, objevit, či alespoň konsenzuálně formulovat tak, aby byla platné nejen pro něj (pro ni) samotného. Pokud ale pozorujeme tvůrčí proces Denisy Lehocké, tento teoretický přístup se míjí se specifickou kvalitou její tvorby, kterou je tvorba objektů a vztahů „bez významu“. Zdá se, že její práce vznikají v prostoru, který pro sebe objevila. Je to prostor vymezený na jednom pólu čistě empirickou interakcí fyzikálních a chemických sil materiálů přírodní povahy – vrstvení, polévání, kapání, přidávání, ubírání... Na druhém pólu organická intuitivnost ale i logika subjektu, který tyto procesy vznikání stimuluje a ve finále nějak uspořádává, ale nechce jim sugerovat žádný význam. Bylo by proto chybou ihned je obalovat spekulací o tom, co mají, nebo mohou znamenat. To je výzva, s níž se umělkyně obrací na diváka a zprostředkovatel – kurátor, teoretik, historik by neměl vystupovat jako znalec nebo majitel klíče otevírajícího intepretaci, ale jako jeden z diváků. Čas vznikání má proto dvojí podobu. Je to vnitřní čas přírodních procesů, který, protože umělkyně nepracuje v laboratoři s použitím vědeckých technologií, nejde urychlit. Na straně druhé je to čas tvůrčího subjektu. Za třetí je tu čas výstavy, který také není abstraktní, ale během nějž i objekty z přírodních materiálů žijí, mění se, zrají a proměňují se.
Denisa Lehocká se narodila v Trenčíně (1971). Vystudovala SUPŠ obor textil a ve studiích pokračovala na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě v otevřeném ateliéru Rudolfa Sikory. Na výtvarnou scénu vstupuje v 90. tých letech spolu se silnou porevoluční generací umělců a umělkyň (Roman Ondák, Boris Ondrečka, Cyril Blažo, ad.), pro něž bylo v té době naléhavé řešení vztahu mezi dědictvím konceptuálního umění a odlišností mezi jeho západními a východními variantami a tématy. V následujících letech se tvorba Denisy Lehocké zaobírala tématy a postupy, jež nejsou vyhraněně a specificky „ženské“, ale objevují u některých výrazných představitelek materiálové tvorby posledních padesáti let – intimní péče o křehké materiály, časově expanzivní procesualita, témata skládání těla z kulturních i materiálních orgánů, apod.