21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 9. 12. 2014 v 18.00
Kurátor: Martin Nytra
Ve středu zájmu Tomáše Absolona je obraz, který v jeho pojetí můžeme chápat jako rozhraní mezi zobrazením a abstrakcí. Daleko větší pozornost než této hranici však autor věnuje práci s vizuálními zkratkami a také samotným prostředkům malby, mezi něž patří i výraz a gesto.
Absolon se zaměřuje na vztah obrazu k realitě, kterou reprodukuje i spoluutváří, a proto jej také chápe jako komunikační nástroj, který využívá vlastní jazyk, ale také jako specifický druh zkušenosti. Tento jeho zájem se projevuje i v užívání řady formálních prvků jako jsou fragment a linie, které pracují jak s divákovou vizuální pamětí, tak i s jeho psychologií, čímž vzniká neustálé napětí, které je způsobeno snahou tyto znaky dešifrovat. V pracích z posledních let se můžeme setkat s principem postupného seriálového zkoumání možností a limitů poměrně úzce vymezeného repertoáru motivů, jako je například opakující se kompoziční schéma nebo podobný způsob práce s malířským gestem. Tento proces je zároveň součástí hlubšího uvědomování si jejich nezaměnitelných vlastností a potenciálu.
Pokud bychom měli tvorbu Tomáše Absolona přiblížit v určitém kontextu, mohli bychom ji zařadit k širšímu diskurzu odkazování se ke specifickým podmínkám média a jeho historie. Základní sestava prvků, s kterými jednotlivá plátna pracují, částečně vychází z obsáhlého fondu abstraktního malířství. Také bychom mohli zmínit tendence v současném umění a reflektovat určité myšlenky vyjmuté z objektově orientované ontologie a teoretického uvažovaní nad fungováním a povahou různých vizuálních strategií produktového designu. Principy odvozené z těchto dvou okruhů a z nich odvozené významy jsou tou první viditelnou platformou, kde se odehrává převážná část jejich vzájemného prolínání, souběhů a kontradikcí, se kterými autor pracuje.
Zvláštní význam v Absolonově práci zaujímá určitý opoziční systém kompozic, na základě kterého se vedle sebe ocitají konstruované prvky techničtějšího charakteru v kontaktu s barevnými valéry, atmosférickými efekty a dalšími impresemi, které bychom mohli řadit do kategorie symbolů, jež zastupují spíše smyslovou a duchovní sféru nebo jsou také často vnímány jako projev umělcovy niterné emoce. Jsou to zároveň zavedené znaky a strategie, které našly širší využití v celém spektru kulturní produkce, a tak snad ani nezbývá nic jiného než se k nim vztahovat s přiměřeným odstupem a ironií. A tak i název této výstavy by mohl být vlastně úspěšný slogan.
Martin Nytra