RICHARD ŠTIPL / POCIT KONCE

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

21.09.2012 - 27.10.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00

Kurátor: Petr Vaňous

Dílo Richarda Štipla je především naplňováním kritického vztahu k žánru a žánrovosti. Ty nejsou nahlíženy z povzdálí, nekontaktně, z dostatečně bezpečného odstupu, ale naopak. Autor si sám nasazuje masku žánru, aby si mohl přehrát nějakou z vybraných rolí. Podstatné je dostat se dovnitř problému, do míst, kde vznikají první momenty narace, první slova vyprávění, do míst, kde se mrtvá hmota mění v předměty a těla, kde figuruje, aby něco sdělovala.
Dějiny umění prověřily lidské tělo doslova ze všech stran. Co z něho ještě vytěžit pro dnešek? Patrně pořád to samé, ale jinak. Už to nebude kult tělesnosti, titanismus síly a zdraví. Nebude to ani erotická přitažlivost, ani metafora božství zdravého ducha ve zdravém těle. Tuto verzi aktualizace Štipl hereticky odmítá a vyhrocuje tělesnost opačně, směrem k odpudivosti. Zkoumá výrazový rejstřík tváře. Od klidových momentů ke stavům exaltace a agrese. Gesto deformuje. Mění skladbu hmoty, zkracuje nebo prodlužuje fyziognomii, karikuje veškerou vážnost, proměňuje tvář v ksicht. Je tu cosi velmi potměšilého. Transformace člověka v typ loutky, v němého herce, ve smutného klauna či augusta. Smutek se ještě násobí, když skladba holohlavých lidských statistů vykonává nějaký nehezký rituál. Když se krátí údy, obnažují vnitřnosti a teče krev. Nahota není nic přitažlivého. V případě Richarda Štipla je děsivá. Parodie žánru je vkládána do detailu, nikoliv pouze do gestikulace. Hlava zbavená vlasů a obočí má protáhlé hybridní řasy, někde dokonce spletené do copánku (Stigma). Jinde autor nezaváhá osamostatnit hlavu a ruce do samostatných totemických prvků (Ruce) nebo umístit na hlavu sochy skutečnou zubní protézu. Naturalismus většiny soch vyvěrá z materiálového provedení: vosku a povrchové polychromie. Autor usiluje všemi prostředky o to, aby socha už nesloužila mýtu. O to více je ale patrná evokace toho, že mýtu utéct nelze, že i nadále zůstáváme jeho rukojmími. Všude totiž prosakují jeho neodbytná echa. Jen se nám zjevuje jeho odvrácená, stinná tvář. Už pouhé gesto zavřených očí zůstává navždy plné záhad a tajemství.
Jmenuje-li se výstava Pocit konce, pak si tento „konec“ představme spíše jako nějaký opakovaný a nikdy neukončený prométheovský rituál. Opakovanou bolest, po které se dostavuje opakovaná úleva. Touha po definitivní smrti, která nebude nikdy naplněna. Žánr se rozpadá v metaforu. Metafora však není smrtí žánru, i kdybychom si to tisíckrát přáli. Znovu od nuly prostě začít nelze.

Petr Vaňous

Jdi zpět