21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 2. 12. 2015 v 19.00
Kurátor: Martin Nytra
Důležité období v Achrerově tvorbě představuje téma krajin, kdy se v jeho přístupu jasněji projevuje reflexe malby jako specifického média a obrazu samotného. Také v koncepční rovině u něj dochází k postupnému zpřesňování a redukci formálních prostředků. Zásadním tématem posledních několika let je tedy vztah geometrie a krajiny. Autor sám mluví o racionalizované krajině, tedy o té přeformátované v rámci našeho antropocentrického systému. V nedávné době se však do povahy jeho děl a do odborné i společenské debaty dostaly podněty, které nás nutí nahlížet na ně trochu odlišným způsobem. Jeho tvorba se tak propracovala k obecnější problematice zobrazení a s tím souvisejícími technologiemi a jedním z ústředních témat se stává i podobnost displeje našich osobních zařízení s klasickým závěsným obrazem. Tato konfrontace může a nemusí působit jako anachronismus. Achrer však na tomto srovnávání rozvádí téma obrazu v jeho širších souvislostech a tradičních problémů malířství se dotýká ve více bodech: práce s plány, pomyslnou hloubkou, horizontem poznatelného nebo iluzí prostoru jsou jen některé z nich, jež můžeme jmenovat ve vztahu ke klasickému řemeslu.
Do prostoru Fait Gallery MEM připravil Achrer výstavu, která i přes svou svůdně vyhlížející zjevnost v mnoha ohledech téma obrazu a malby jako takové překračuje. Zároveň ale znovu objevuje řadu vztahů a daností, které tradičně spoluutvářely status obrazu a jeho percepci. Do této potvrzovací smyčky však vstupují momenty, které nás mohou z této debaty vyvést k širší úvaze o fenoménech naší současnosti. V pracích vybraných pro výstavu Backstories tak můžeme nacházet jasné reminiscence na minimalismus, esencialistický přístup k malbě a konceptuální tendence, které nejsou mimo kontext některých dalších proudů a které jsme na poli malby mohli v posledních letech sledovat. Ať už je to aktualizovaný návrat k formalismu, který vykazuje příznaky naší vášně pro digitální prostředí, nebo je to oscilace mezi objektem a obrazem, jdou tyto tendence ruku v ruce s naším zájmem o nové technologie, jež jsou obestřeny jistým kouzlem a značnou mírou iracionality. Výstava Backstories je tak syntézou a těží právě ze své vrstevnatosti, ze které ale můžeme vytáhnout dva následující pohledy.
Obraz je také objekt, který demonstruje svou objemovost a ve své hmotné existenci expanduje do prostoru. Obrazy aspirují na to, stát se předměty osvobozenými od jejich obrazovosti, zbavit se závislosti na zdech, na architektuře a adaptovat se na nové podmínky. Zároveň se zde ale setkáváme s využitím prostředků s výrazným imaginativním potenciálem, který aktivně působí na diváka, a to velmi sugestivním expresivním způsobem.
Děj se odehrává nejen na povrchu nebo vně věcí, ale také za jejich hranicemi. Tuto skutečnost můžeme popsat jako horizont ve smyslu jeho možných významů, především jako rozhraní, za nímž se nachází teritorium, jehož celistvou podobu nejsme schopni pojmout nebo existenci samotnou nedokážeme empiricky doložit ani vyvrátit. Slovo Looming je anglický termín, který se v jeho širším významu užívá k popisu něčeho, co vyvolává pocit přibližujícího se nebo přicházejícího. Dalo by se říct, že taková existence je jen tušená. V případě Achrerových obrazů je však realita deroucí se zpoza rámů očividná a může se téměř zdát, že obraz sám brání jejímu vstupu.
Martin Nytra, kurátor