Jan Poupě / Množina pohledů

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Jan Poupě / Množina pohledů

09.12.2015 - 21.01.2016

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 8. 12. 2015 v 18.00

Kurátor: Jozef Mrva

„Když nakreslíte diagram, půdorys domu, územní plán nějakého místa nebo topografickou mapu, tak nakreslíte ‚logický dvojdimenzionální obraz‘. ‚Logický obraz‘ se liší od přirozeného, realistického obrazu tím, že se zřídkakdy podobá své předloze. Je to dvojdimenzionální analogie, metafora – A je Z.“

Výše uvedený výrok Roberta Smithsona můžeme zahrnout do množiny pohledů, kterou lze interpretovat dílo Jana Poupěte. Jan Poupě vytváří imaginární architektonické návrhy, které buď vyvstávají z vakua, vznášejí se v nicotě monochromního pozadí, anebo reagují na virtuální zvlněný povrch pod nimi. Jeho rozměrná plátna si zahrávají s reprezentativností tohoto typu logického obrazu, ale neodkazují k žádnému konkrétnímu místu. Jsou to plány, které popírají svoji vlastní utilitárnost, vznikají samy pro sebe, jsou plány pro plány. Plán se stává médiem – ve své tautologii je dohnán, narýsován a radikálně dodržen až do samotného konce. Tyto návrhy pak Poupě neustále variuje, každý další obraz odkazuje k předchozímu ve snaze jej překonat. Ale výsledkem není lineární vývoj k nejlepšímu možnému výsledku, k apokalyptickému ideálu. Jeho tvůrčí proces není dílem inženýra pracujícího se zadáním, ale umělce, který jej deteritorializuje. Vytváří si množinu možností. S každým dalším obrazem se tato množina rozšiřuje o další a další přístupy, mutace a pohledy.

Samotnou množinu pohledů lze vnímat dvěma způsoby: Jednak jako všechny myslitelné polohy diváka při pohledu na obraz, při obcházení jeho záludně konstruovaných maleb, tedy fyzický akt pozorování spojený s pohybem našich těl v prostoru za účelem získání ideálního zorného pole. Tento divácký pohled Poupě rád využívá v obrazech, které perspektivně ubíhají mimo svoji vlastní plochu, což pozorovatele zneklidňuje a nutí ho podvědomě jít za tímto zmizelým bodem. Anebo může být množina pohledů metaforickým pohybem mysli po obrazu, klouzáním po jeho povrchu a pod ním, hledáním interpretačních klíčů a domýšlením překrytých částí. Je to pohyb představivosti, niterná touha převést Poupěho obrazy do Google Street View a vidět všechna zákoutí z úrovně pomyslného chodce. Obě tyto množiny můžou pokračovat do nekonečna a stávají se paralelní k sobě navzájem, v jejich spojování a kombinování se rodí divácké dobrodružství, které stojí za to zakusit.

Jozef Mrva, kurátor

Jdi zpět