21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00
Kurátor: Martina Pachmanová
„Nic není v mysli, co předtím neprošlo smysly.“ (John Locke)
Jednu ze svých nových prací nazvala Kateřina Vincourová Dech za zdí. Z plastových odlitků torz a fragmentů lidského těla vytvořila podivnou srostlici, která může připomínat zvětšeninu neznámého mikroorganismu, kosterní ostatek pravěkého tvora nebo laboratorního mutanta pocházejícího z biologické laboratoře. Znepokojivou atmosféru celého výjevu podtrhuje do zdi zapuštěný plastový větrák, evokující mizící dech člověka či jiné živé bytosti: jako by odvětrával vzpomínky na minulost nebo zápach tlejících těl. Dech za zdí je ale rovněž ohromnou stavebnicí. Ukazuje na autorčin zájem o tvarovou variabilitu a o možnost skládání identických jednotek do nových seskupení a kompozic, které jako by kopírovaly nezastavitelný tok myšlenek, a rovněž její posedlost hrou. Stejně jako si dítě dokáže sestavit z těch nejobyčejnějších věcí nebo náhodně nalezených odpadků nový svět, pracuje také Kateřina Vincourová s banálními materiály a předměty. Vypráví jimi mikropříběhy vycházející z osobní i kolektivní historie a transformuje je do prostorových objektů a instalací.
Jakkoli lehkovážně, ba frivolně na první pohled některé z nich působí, což je dané i volbou materiálů spjatých s tělesnou intimitou (zbytků oděvů, ramínek na šaty, hřebenů, gumiček do spodního prádla), autorku spíše než hmatatelné tělo zajímá jeho nematerialita. Obrací se k „řeči“ těla – k nonverbální komunikaci sdělované (a sdílené) gesty, dotyky a pohyby, které jsou nositeli nevyřčených nebo nevyřknutelných pocitů a emocí a jež mohou být láskyplné, rozkošnické, ale také bolestné. Zároveň ji zajímá tělo v jeho nepřítomnosti – jako otisk, odlitek či vzpomínka; nejenže jeho prostřednictvím Vincourová vypovídá o naší křehké tělesnosti a o často uzurpátorském vztahu společnosti a kultury k naší fyzické podstatě více než tělo odhalené, ale poukazuje jím zároveň (byť nedoslovně) k tělu ohroženému, nestabilnímu, znesvobodňovanému či zapomenutému.
Významovou mnohoznačnost díla Kateřiny Vincourové ostatně dokládá také název její výstavy. Výzva „Kdykoliv si řekneš“ neodkazuje jen k příslibu tělesné slasti, jakkoli silnou asociaci sexuální oddanosti či erotiky na prodej vyvolává. „Kdykoliv si řekneš“ lze totiž na jedné straně chápat jako výraz lásky, která člověka naplňuje, ale bere mu zároveň část jeho svobody, stejně jako apel k osobní odvaze – k odhodlání měnit to, co se zdá být neměnné. Autorka jím promlouvá sama k sobě i k divákovi a na konec této věty lze přitom doplnit cokoli…
T: Martina Pachmanová