Jiří Franta & David Böhm / Slepcův sen

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.

T: Vít Havránek

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.

Jiří Franta & David Böhm / Slepcův sen

23.03.2016 - 04.06.2016

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00

Výstava Davida Böhma a Jiřího Franty spojuje prezentaci prvních dvou epizod krátkého filmu, na kterém tvůrci tento rok pracují, s instalací zahrnující jejich sochy a kresby. Ve všech těchto pracích se projevuje jejich zájem o moment nějakým omezením ovlivněného posunu ve vnímání světa a pocitu jinakosti či divnosti.

Francouzský matematik Bernard Morin je od dětství slepý. Přesto vynikl v oblasti tzv. matematické topologie, disciplíny, která nepracuje jen s čísly, ale především s prostorovými modely. Předmětem jeho dlouholeté práce se staly spojité deformace, převracející modely sfér do komplexních a na představivost náročných tvarů. Schopnost vybavit si nějaký předmět či podobu však většinou spojujeme s naší schopností vidět. Je jedno jestli to, co vnímáme je před námi, či v naší představivosti, stále se jedná o vizuální aktivitu. V lidské biologii je sítnice provázána s mozkem tak hustou sítí vazeb, že si zdravý jedinec jen těžko dokáže představit jinou možnost jak vnímat okolní svět. Morin ale při vytváření svých vlastnoručně uhnětených modelů nepoužil jen matematickou spekulaci, ale důležitým nástrojem mu byla právě jeho představivost. Schopnost „vidět“ v jeho případě dostala jiný smysl. Absence vizuálních počitků vnějšího světa mu evidentně neodepřela, a možná naopak i posílila jeho vnitřní zrak. Otevřely se mu dveře k soustředěné kontemplaci nad formou prostřednictvím hmatu. To, co je pro sochařovu práci každodenní praxí, tedy potýkání se s tvarem jako haptická aktivita, se v práci tohoto matematika stalo autonomním systémem.

David Böhm a Jiří Franta ve svých videích prezentovaných na výstavě ve Fait Gallery reflektují právě onu situaci, kdy imaginace není spojena se zkušeností z vizuálního vnímání vnější reality. O čem může snít slepec, který nikdy neviděl? Jistě, mohlo by jít spíše o otázku pro oblast kognitivních věd, nicméně zde je asi podstatnější ono samotné tázání, které před tvůrce staví zajímavý tvůrčí prostor. Oba autoři jsou již známí tím, jak se v rámci své tvůrčí kooperace často s humornou hravostí zabývají samotným tvůrčím aktem jakožto řadou obstrukcí. Tím jak se proces tvorby úmyslně komplikuje, stává se sám o sobě dílem. Na této výstavě se moment jinakosti a překážky, která posouvá běžné fungování člověka v tomto světě, stal přímo tématem, na nějž oba autoři vážou i své další prezentované práce. Představivost slepce je pro nás stejně neuchopitelná, jako divnost tváří vojáků z první světové války, rekonstruovaných při prvních plastických operacích. Pocit distance se pojí s groteskností a fascinací jinakostí. Využití zmíněných inspiračních zdrojů zde však není pouhou cirkusovou atrakcí, ale směřuje vlastně k nečekaně přínosné stránce divnosti, odhalující mnohem různorodější stránky lidskosti a jejích kvalit, než jak ji definuje běžně se vyskytující norma.

T: Viktor Čech

Jdi zpět