Ewa & Jacek Doroszenko / Exercises of listening

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Ewa & Jacek Doroszenko / Exercises of listening

23.03.2016 - 04.05.2016

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 23. 3. 2016 v 19.00

Zvuk je výsledkem procesu pohybujících se částic. Sluch je procesem tělesným, biologickým. Všichni nepřetržitě vnímáme zvuk, ale většina z něj kolem nás projde bez povšimnutí, protože mu doopravdy nenasloucháme. Naslouchání začíná teprve tehdy, jakmile si zvuk uvědomíme a zaměříme se na něj. V práci Ewy a Jacka Doroszenkových je se zvukem zacházeno jako s legitimním materiálem vizuálního umění.

„Exercises of listening“ je pokračováním společného projektu obou umělců. Výstava se skládá z videí, grafických tisků a zvukových instalací, ve kterých spolu sféry slyšeného a viděného komunikují a jejich vyprávění je založené na volných asociacích, jež nám nabízí naše paměť. Posluchači si uvědomí, že se více zajímají o věci než o zvuky, které neexistují jako viditelná hmota. Často připisují význam zvuku objektu, jenž ho způsobil. Spojíme-li dohromady hmotné i nehmotné objekty, vzniká určitý druh narativu a způsobu vyprávění příběhů. To je hlavní důvod, proč Ewa a Jacek Doroszenkovi typicky používají reprezentaci objektů k odhalení slyšitelné esence reality.

Obě videa – „The same horizon repeated at every moment of the walk“, vytvořené v rámci rezidenčního pobytu v Nadaci AAVC Hangar v Barceloně (2014) a „It's hard to find a polyphonic body“, vzniklé v rámci rezidenčního pobytu v Kunstnarhuset Messen v norském Ålviku (2015) – zobrazují krajiny, které se stávají určitým druhem notového zápisu. V těchto krátkých audiovizuálních kompozicích určuje vertikální aktivita pohybující se postavy výšku tónu každého z obrazových polí. Tyto základní elementy hudební kompozice Jacka Doroszenka určuje Ewa Doroszenko jakožto performerka. Jacek Doroszenko vytváří zároveň kombinaci zvuků, které byly zachyceny ve všeobjímajícím prostředí. Hlasité reproduktory, z nichž je instalace složená, přehrávají odlišné stopy a dohromady vytváří vysokofrekvenční zvukovou zeď plnou detailů.

Ewa Doroszenko se akustickým prostředím zabývá prostřednictvím vzdálenějších odkazů, pokouší se překládat vybrané zvukové události do vizuálního jazyka. Její grafické tisky ilustrují tok zvukového materiálu – jeho sbírání, archivování a reprodukování v kontextu digitální doby. Stejně jako zvukové nahrávky i grafické koláže Ewy Doroszenko sestávají z detailních vrstev, základem její práce je však spojitost s notovým zápisem moderní hudby. Ewa Doroszenko používá grafický jazyk k popisu charakteristik určité zvukové nahrávky – rytmus, puls a vývoj jsou elementy každé kompozice také na poli vizuálního vyjádření.

Jdi zpět