LUBOMÍR TYPLT / DALEKO NEUTEČOU

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

LUBOMÍR TYPLT / DALEKO NEUTEČOU

21.09.2012 - 01.12.2012

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 9. 2012 v 19.00

Kurátor: Petr Vaňous

Lubomír Typlt dokazuje, že obraz je syntetickým médiem, které sotva kdy může být zcela vyčerpáno. Funkční princip neustálého obnovování tohoto výrazového prostředku je vložen do spojitých nádob autorství a doby. Doba si dělá nárok na obrazy a hodnotí je z hlediska chronologie. Autorství ale díla vyvazuje z časové přímky a prolamuje časoprostor zcela jiným způsobem, který lze označit za cyklický či rituální. Proto se Lubomír Typlt může vracet k figurální malbě, recyklovat zdánlivě vyčerpanou figuraci, aniž by se opakoval ve svých obrazech. Aktualizuje figuru, ale tímto aktem zpřítomňuje v určitém zobecnění současný pocit.
V souboru figurálních obrazů pracuje Typlt s vyhrocenou dynamickou povahou malířských výrazových prostředků. Expresivní zkratka je tu stupňována rozvolněnou emotivní barevností. Autor zde, zdá se, tematizujepředevším zákonitosti samotné malby a malování. Protože co jiného je malba nežli výrazové seskupení barev. Ve vystavených dílech se sice prohánějí postavy adolescentů, jsou ale především nosiči barevných skvrn nežli námětových referencí. Barva modeluje, dává postavám život, zviditelňuje je. Barva vypráví. Sama je narativním prostředkem, který se osamostatňuje a osvobozuje také figuru z její role literárního posluhovače. Malba je energie metaforicky přeložená do ostrosti barev a živosti mladých těl. Pobíhání skupinek před horizontem v obrazech přesto dostává kritický náboj. Plýtvání energií. Úsilí udržet se v běžící skupině. Absurdní a nesmyslné změny směru. Neustálá kontrola terénu. Opakující se pohyb bez začátku a bez konce. Běh bez odpočinku. Také věk aktérů hovoří o zkušenostech se socializací, s integrací do společnosti. Tady vznikají první kolektivy plné krutosti a bezpráví. Tady se zasévají a modelují charaktery. Ve hře, která už není dětská, ale ještě není spojená s plnou zodpovědností. Typlt zobecňuje rozhraní mezi zvědavostí, nevědomím a prozřením, které může mít až destruktivní charakter.
Název výstavy Dalekou neutečou ironizuje jednoduché obranné reakce dítěte, které mírou vzdálenosti poměřuje kvalitu bezpečí. Obrazu a malbě, pokud vyrůstají ze své současnosti, neutečeme. Pohled na ně je pouze pro silné povahy. Zírat do tváře marnosti je prvním a nutným krokem k pochopení vlastní neodvratné smrtelnosti. Jinudy cesta nevede.

Petr Vaňous

Jdi zpět