Ondřej Kotrč / Too Late for Darkness

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Ondřej Kotrč / Too Late for Darkness

11.05.2016 - 04.06.2016

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 11. 5. 2016 v 19.00

Kurátor: Adam Vrbka

Poprvé jsem si nepřímého komického aspektu tvorby Ondřeje Kotrče všiml při obhajobách bakalářských prací na FAVU. Ondřej do prostoru AM3 přemístil svou práci Nikdy na tebe nezapomenu. Jednalo se o ledové objekty různých duhových barev instalované do prostoru. Jak vedoucí pedagog, tak oponent práci nikdy před tím neviděli a museli tedy psát posudky naslepo. Tato instalace se navíc stala pro všechny nebezpečnou ve chvíli, kdy sochy začaly tát a padat. Jedna dokonce málem zasáhla kotník Ondřejova vedoucího práce Milana Housera.

Pro výstavu Anamorfóza, kterou jsme s Ondřejem připravili pro prostor galerie Horní konírna, také jeden ledový objekt vyrobil. Tento velký kus ledu vytvořil na podlaze obrovskou barevnou mapu, která už z podlahy galerie nešla nikdy pořádně vyčistit. Tak se fragment Ondřejova díla stal součástí i dalších instalací po následující dvě sezóny.

Ondřej sám říká, že se ve své tvorbě snaží neopakovat a že je pro něj důležité, aby jeho práce byla zábavná. Myslím, že to je správný přístup. Pro Fait Gallery PREVIEW vytvořil obrazy, které v jeho tvorbě představují nový celek. Propojuje zde tři různé ingredience, ze kterých vytváří jednotlivá díla. Jsou to uhel, který lidstvo zná stejně dlouho jako oheň. Papír, který byl objeven v Číně před pěti tisíci lety. A neonové světlo, známé od roku 1910 a nejvíce rozšířené od 20. do 50. let 20. století. Propojení těchto tří komponent umožňuje v rámci Ondřejovy práce odhalit novou úroveň komunikace prostupující z povrchu do hloubky. Připojením neonového světla do zásuvky se Ondřejovo dílo stává zcela závislé na elektřině. Nepřehlédnutelný odkaz na Dana Flavina je pro Ondřeje zároveň určitou kritikou komerčnosti současné společnosti.

Zatímco v dřívějších cyklech děl pracoval Ondřej Kotrč se světlem pasivně a pokud například nesvítilo slunce, neměl divák z vystaveného objektu stejný zážitek, použití elektrické energie můžeme v jeho tvorbě chápat jako určitý předěl. Zároveň tím Ondřej demonstruje svou snahu neopakovat se a neustále přicházet s něčím, co jeho práci opět pozmění a posune dál.

Ondřej Kotrč je autor, jehož tvorbu rád sleduji a vždy s ním s chutí spolupracuji. Jeho přístup k současné minimalistické tvorbě je svěží a ona snaha neopakovat se diváka nutí přemýšlet nad tím, co zase Ondřej „provede“ příště.

T: Adam Vrbka

Jdi zpět