Tomáš Bárta / Vnější nastavení

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Tomáš Bárta / Vnější nastavení

15.06.2016 - 30.07.2016

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 15. 6. 2016 v 19.00

Kurátor: Jiří Havlíček

V roce 1844 představil britský majitel železářství Charles Barnard první strojově vyráběné pletivo. Pro svůj vynález se inspiroval mechanickým tkalcovským stavem. Krátce na to francouzský inženýr Joseph Louis Lambot použil drátěné pletivo ke zpevnění betonu. V roce 1848 Lambot zkonstruoval betonovou loďku a její dno vyztužil drátěnou sítí. První z nich byla tři a půl metru dlouhá, přes metr široká a šedesát pět centimetrů hluboká. Druhá byla o něco menší – tři metry dlouhá a padesát tři centimetrů hluboká. Lodě testoval na jezeře Miraval, kde byla později jedna z nich vyfotografována jak kotví u břehu.1 Po více než sto letech byly z bahnitého dna vyloveny dva poničené exempláře, z nichž jeden je dodnes k vidění v muzeu v Lambotově rodném městě Brignoles.2 V roce 1901 si americký vynálezce John C. Perry nechal patentovat metodu na svařování drátěných sítí.3 Původním záměrem byla sériová výroba plotů. Krátce po uvedení na trh však kovové mříže našly jiné využití. Nejdříve se začaly používat ke zpevnění silnic a chodníků, později sloužily jako výztuha podlah nebo stěn betonových budov. Všechna podlaží Empire State Building, ve své době nejvyšší budovy světa, jsou protkána kovovou sítí. Přestože je mrakodrap téměř sto let starý a od svého vzniku prošel několika renovacemi, původní železobetonové podlahy zatím zůstávají beze změn.

Úprava budovy vyžaduje od stavitele určitou vnitřní kázeň. Vnější podoba konstrukce je viditelnou součástí okolí, zároveň upozorňuje na vlastní skrytý účel. Na fasádě domu zpravidla cítíme, když uvnitř chybí srdce. Vnitřní zkušenost zakládá vnější nastavení. Podobné pnutí můžeme vyčíst z velkoformátových kreseb Tomáše Bárty. Jsou to interní zprávy ve formě spletitých stavebních nákresů. Po bledém čele stékají kapky apatie. Na ploše papíru se soustředění mění v neproniknutelnou změť čar. Světlé linie na tmavém pozadí se navzájem prostupují a překrývají. Poukazují na to, co zakrývají. Jak píše Bruno Latour – síť je naší lodí. Síť, která je ohebnější než pojem systém, starší než pojem struktura, empiričtější než pojem komplexnost. Propojení je všudypřítomné, nicméně čím dál tím víc skryté. Uvnitř pravidelné mřížky se čas od času objeví zlom, fasáda se začne pomalu proměňovat. Linie na sebe nenavazují, spojení se přeruší. Loď se začíná potápět.

T: Jiří Havlíček

Jdi zpět