Markéta Magidová / TERTIUM NON DATUR

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Markéta Magidová / TERTIUM NON DATUR

15.06.2016 - 30.07.2016

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 15. 6. 2016 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

Před třemi roky vizuální umělkyně a teoretička umění Markéta Magidová uspořádala samostatnou výstavu Domácí slovník v brněnské Galerii Kabinet. Prostorovou instalaci tehdy doprovodila tištěným výkladovým slovníkem výrazů a slovních spojení ojedinělých v rámci její rodiny. Mezilidská pouta uvnitř této základní společenské jednotky tak dala nahlížet jako síť vznikající a potvrzující se skrze jazyk.

Pro Markétu Magidovou je příznačné užívání široké škály uměleckých prostředků. K mluvenému nebo psanému slovu se ovšem přimyká s takovou pravidelností, že právě v jeho zkoumání smíme spatřovat významné ohnisko její tvorby. Nejinak je tomu v případě výstavy Tertium non datur. Instalační část výstavy a video vycházejí z jediného principu: metaforického užívání číslovky 3. V prostorové instalaci z předmětů a fotografií se přitom dají nalézt rysy, jimiž se zmíněnému Domácímu slovníku podobá i odlišuje. Za podobnost lze považovat úsilí podat co nejúplnější rejstřík pojmenování, ve kterých je číslovka tři obsažena. Třetí oko, třetí ruka, trojnožka, Třetí říše… Na rozdíl od Domácího slovníku ovšem nepřichází s jejich výkladem. Volně přikládá jedno ke druhému a nechává na nás, jestli objevíme dílčí vazby nebo nemožnost vytvořit si jakékoliv odůvodnění pro shromáždění těchto „třetích věcí“ na jednom místě. Důsledkem může být dojem, že stojíme před poněkud obskurní sbírkou.

Magidová ovšem sleduje roli jazyka v utváření myšlenkových struktur a hodnotových systémů. Na výstavě, nazvané podle logického principu umožňujícího pouze dva pravdivé výroky, obrací pozornost k „vyloučení“ třetí možnosti. Zaměřuje se na pojmenování, která naznačují přebytečnost, nedostatečnost, chybu, jinakost apod. Čelí tím hluboce zakořeněnému binárnímu rozvrhu lidského myšlení, v rámci kterého je pouze považován za „kompletní“ a bezchybný. Autorčiny intence jsou přitom politické, přinejmenším jako polemika s myšlenkovými schématy, kvůli kterým je odchylka považována za nevýhodu, aniž by byl prozkoumán její potenciální přínos. Právě z tohoto důvodu se součástí výstavy muselo stát video, v němž mim Petr Biel improvizuje pohybové kreace na třech nohou. Mezi lidmi tím vyvolává smích či opovržení. Je ovšem otázkou, zda obě tyto bezprostřední emocionální reakce nejsou pouze dvěma způsoby zavržení zmíněného potenciálu ještě předtím, než začne zapouštět kořínky.

T: Jiří Ptáček

Jdi zpět