TOMÁŠ BÁRTA / SOFTCORE

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

07.12.2012 - 26.01.2013

Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž 6. 12. 2012 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Práce Tomáše Bárty je pevně ukotvena v tradici modernistické malby, pro jejíž výklad jsme se naučili používat jednoduchou strukturalistickou metaforu: obrazy jsou svého druhu texty. Na rozdíl od spisovatele má malíř daleko větší volnost, není omezen rozsahem existujícího slovníku ani pravidly syntaxe. Může svůj jazyk i pravidla jeho užití vždy znova „vynalézat“. V praxi je tato představa malíře jako demiurga limitována v několika ohledech: jednak se ani experimenty v oblasti malířského jazyka nemohou vyhnout omezení konvencemi, především je tu však neodbytné vědomí všeho, co už bylo na tomto poli za posledních sto let vykonáno. Malíř tak nakonec nesměřuje ke zcela novému jazyku, ale spíše k vlastní řeči – k idiolektu.

Když se ohlédnu za tím, jak se Tomášova malba vyvíjí od konce studií až do současnosti, napadá mě jako nejvýstižnější označení tohoto procesu slovo sedimentace. Nenacházíme v ní radikální zlomy, ale pozvolný pohyb v pomalu rostoucí množině prků. Její jádro tvoří fragmenty „ne-architektury“, různé tyče a laťky, kusy vlnitého plechu, rozpadlé cihlové zídky, převedené do nervní kresby propiskou. Během měsíců strávených v roce 2010 v Berlíně Tomáš začal v kresbách používat elegantnější, táhlé linie. Křivky a vektory jakoby převzaté z meteorologických map nebo z odvážných nákresů měst budoucnosti mezi sebou nicméně stále svíraly nejen barevné skvrny a plochy (Tomášova práce se v této fázi výrazně přibližovala nepřehlédnutelnému stylu Julie Mehretu), ale také zbytky kutilské pseudoarchitektury.

V následujícím období se Tomáš nechal okouzlit například tvaroslovím gotické architektury, ale také obsahově zcela vyprázdněnou estetikou předdefinovaných tvarů různých pravítek a „křivítek“. Na jeho kresbách, drolících se do stále jemnějších detailů, dochází k nečekaným fůzím. Platformy, jejichž geometrická přísnost vyplněná hřejivými barvami připomíná prosvětlené dlaždice sedmdesátkové diskotéky, nesou vratké konstrukce, tvarové hybridy, do kterých stále silněji proniká odkaz k pozdní moderně, ke geometrické abstrakci 50. a 60. let a specificky k jejím lokálním verzím.

Toto formální tíhnutí se nejvýrazněji projevuje ve zcela aktuální sérii maleb. Jejich temná tonalita, jíž dominují šedi, hnědi a okry, sice na první pohled implikuje výrazný posun, ovšem co se tvarosloví nových prací týče, vidíme zde především další syntézu či další reinterpretaci prvků v minulosti již mnohokrát použitých. Převedením do velkého formátu a spojením s plnějším tělem barevné hmoty nicméně „identická slova“ získávají nový význam.

Nejnovější malby Tomáše Bárty se nesporně řadí k aktuálnímu zájmu o reinterpretaci jazyka moderny. Můžeme v této souvislosti vzpomenout Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova nebo čerstvého laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Vladimíra Houdka. Odlišnost Tomášovy práce spočívá právě v oné sedimentující množině forem, jejíž složení nelze dost dobře vyložit vztahem k nějakému vnějšímu (historickému) narativu. Pro Tomáše Bártu zůstává nadále důležitý především formalistický proces směřování k autonomní formě. Tvarosloví modernismu v jeho případě není symptomem příklonu k aktuálnímu „historiografickému obratu“. Odráží především současnost a její eklektickou stylotvornost jako paradoxní proces směřování k originalitě.

Jan Zálešák, kurátor

Jdi zpět