Christian Weidner a Lukas Kaufmann / ERASE/REWIND

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Christian Weidner a Lukas Kaufmann / ERASE/REWIND

21.09.2016 - 20.10.2016

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 9. 2016 v 19.00

Islámský stát je nejúspěšnější teroristickou skupinou v dějinách lidstva. Díky chytrému využívání sociálních sítí je ISIS známý po celém světě a přiměl množství mladých lidí vstoupit do svých řad a připojit se k džihádu. Jejich propagandistická videa ukazují velmi názorně popravy jejich zajatců a nepřátel a opakovaně šokují svět. Tyto profesionálně vyrobené klipy poutají naši pozornost zejména díky své podobnosti s hollywoodskými filmy a televizními seriály, které důvěrně známe. Funguje to i naopak, když se snažíme vyrovnat se zobrazenou krutostí: i tehdy si tato videa spojujeme s populární kulturou. Dokud si myslíme, že tato zvěrstva mohou být fikcí, celý jejich obsah zůstává lépe stravitelný a může být jednoduše proměněn v zábavu. Nejmenší jednotkou zábavy je vtip – ústřední dílo výstavy „Erase/Rewind“ – nalezený v diskuzi pod článkem o ISIS na průkopnickém blogu Gawker.com.

Na webu Gawker.com najdeme také nechvalně známý článek z roku 2011, v němž byla Asma Assadová, manželka syrského prezidenta Bašára al-Assada, velebena jako „růže v poušti“. Článek se původně objevil v časopise Vogue těsně před vypuknutím občanské války v Sýrii, která vyhrotila životní situaci milionů Syřanů, a jeho předmětem se stala nejen Assadova žena jakožto módní ikona, ale také příkladná role Sýrie jako ochránce míru na Středním východě. O pár týdnů později vyšlo najevo, že článek byl objednán a financován Assadovou rodinou za účelem propagace Sýrie a odvrácení pozornosti od zvráceného způsobu vlády, který vedl k prvotním protestům Arabského jara a k probíhající občanské válce, která drží svět v napětí dodnes. Poté, co byl článek stažen z webu Vogue.com, ho můžeme najít už jen v tištěném vydání březnového čísla z roku 2011, na Gawker.com a na proassadovském webu presidentassad.net jako mistrovské dílo státní propagandy.

Assadové jsou vášnivými uživateli Instagramu – dalšího z kanálů jejich propagandy. Jedním z příspěvků je obrázek upozorňující na soutěž v rámci oslav Dne syrské nezávislosti z roku 2014, do které jste mohli přihlásit vlastnoručně nakreslenou vlajku Sýrie. Kresbu na fotografii nakreslilo jedno z Assadových dětí barevnými pastelkami. Je zarážející, že syrský režim zneužívá sociální média (a dokonce i své vlastní děti) podobným způsobem, jako to dělá ISIS. Obrázky jsou dojemné svou vlídností a úspěšně zasahují naše emoce. Je ovšem bez debaty, že naaranžované fotografie odporují faktům a že Assadové postupně proměnili reálný život ve fikci.

Christian Weidner a Lukas Kaufmann fungují na své výstavě „Erase/Rewind“ jako hlídková četa: uvnitř pomíjivého světa internetu a mediálního zpravodajství mohou být digitální informace velmi rychle zapomenuty a v případě vyvolané emoční odezvy z nás mohou velmi snadno udělat blázny. Fyzická kopie ve formě malby a objektu je neodvolatelným svědectvím o současné době a slouží jako hmotný důkaz proti lžím jakéhokoli tyrana. Vrstvením výše zmíněných materiálů propagandy a antipropagandy vzniká nová metoda infiltrace. Výstava „Erase/Rewind“ předestírá budoucnost, která zaměňuje realitu a fikci: „Takhle získáte mír!“ (Bašár Asad v článku „Růže v poušti“)

Jdi zpět