Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

30.11.2016 - 17.01.2017

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž 30. 11. 2016 v 19.00

Kurátor: Christina Gigliotti

Výstavou Two Hands and a Magnifying Glass Martin Lukáč něco hledá a já hledám s ním. Nicméně každý hledáme úplně něco jiného. Já se v jeho práci snažím nalézt hlubší význam, který jde až za Martinovo esteticky zkušené rozhodování. Martin se naopak snaží přesně tomuto uniknout.

Želvy Ninja byly pojmenovány po italských renesančních mistrech – Donatello, Leonardo, Raphael a Michelangelo. Kdyby nic jiného, ztělesňují příklad reteritorializace umění do sféry populární kultury, což ovšem není nic neobvyklého. Zobrazováním fiktivních postav bojujících se zločinem na plátně je opět vytrhává z jejich určených pozic a dává prostor konstantnímu posunu tam a zpět. Jejich podoby byly zbroušeny do omšelých siluet nesoucích chichotající se grimasy, a jejich počet zdá se vzkypěl, aby se znásobil do zvrácených a zlověstných verzí sebe samých. Tohle nejsou portréty, ale podobizny, které se zhlíží v prasklých zrcadlech. Opakování a přehánění vždy byly a jsou přítomny v Lukáčově tvorbě, což ukazuje na dlouhodobý cíl, vyčerpávající úsilí. Pro účely této výstavy bylo toto úsilí ještě zesíleno, nicméně se nedá říci, že existuje znamení toho, že by umělec našel to, co hledal – neexistuje známka uspokojené touhy, či zakončení. Místo toho zůstává pocit, že opakování může nekonečně pokračovat, ať už dvaceti novými malbami, nebo tisícem.

Tento dojem přemíry je rovněž možné cítit z Lukáčovy práce, když pravidelně překračuje bariéry mezi uměním, designem a módou. Užívá symboly pop kultury, jeho gestické abstraktní malby nacházíme umístěné v instalacích, které připomínají inscenace reklam na tenisky Nike. Tato zkoumání nejsou ani kritikou, ani ódami na konzum, leží někde napomezí. Otázkou nicméně je, zdali divák dokáže rozlišit mezi odkazy, které autor používá a samotnými původními zdroji. Možná na tom ale nezáleží. Já věřím, že Lukáč and jeho tvorba splývají – že autor používá určitou deleuzovskou “kontrolovanou hysterii”, při které se autor stává svojí vlastní prací, a ta naopak zrcadlí intenzitu vjemů a impulsů, které on sám zažívá. Možná se nakonec jeho jednotlivá díla neodráží vzájemně, ale zrcadlí autora samotného – odraz, který je trochu arogantní, zkreslený a nedokončený – jako jsou ostatně všechny lidské bytosti.

Martin Lukáč (nar. 1989 v Piešťanech na Slovensku) je malíř, který v současnosti žije a pracuje v Praze. Lukáčova práce se často kloní nebo přímo odkazuje k nedávno minulým estetickým formám, se kterými se setkával během vyrůstání v postsocialistické Bratislavě. V jeho práci jsou často přítomné subjekty nebo motivy populární kultury 90. let (hudba, sport, televize) a vyjadřují se skrze určitou repetici gest na plátně. Lukáč absolvoval v Ateliéru malby Jiřího Černického a Marka Meduny v roce 2016. Mezi jeho nejaktuálnější samostatné výstavy patří No Love all Hate (35M2 Gallery, Praha) a „Bon Appétit” (výstava s Davidem Krňanským v Ivan Gallery, Bukurešt, Rumunsko). Vystavoval v rámci společných výstav mimo jiné také v Národní galerii v Praze – Veletržním paláci (2016), v Galerii Leto ve Varšavě (2016), v I: project space v Pekingu (2016) a v Galerii AMU (2015). Autor bude rovněž vystavovat v galerii Nevan Contempo (pod jménem BHG) v prosinci 2016.

T: Christina Gigliotti

Jdi zpět