Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Martin Lukáč / TWO HANDS AND A MAGNIFYING GLASS

30.11.2016 - 17.01.2017

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž 30. 11. 2016 v 19.00

Kurátor: Christina Gigliotti

Výstavou Two Hands and a Magnifying Glass Martin Lukáč něco hledá a já hledám s ním. Nicméně každý hledáme úplně něco jiného. Já se v jeho práci snažím nalézt hlubší význam, který jde až za Martinovo esteticky zkušené rozhodování. Martin se naopak snaží přesně tomuto uniknout.

Želvy Ninja byly pojmenovány po italských renesančních mistrech – Donatello, Leonardo, Raphael a Michelangelo. Kdyby nic jiného, ztělesňují příklad reteritorializace umění do sféry populární kultury, což ovšem není nic neobvyklého. Zobrazováním fiktivních postav bojujících se zločinem na plátně je opět vytrhává z jejich určených pozic a dává prostor konstantnímu posunu tam a zpět. Jejich podoby byly zbroušeny do omšelých siluet nesoucích chichotající se grimasy, a jejich počet zdá se vzkypěl, aby se znásobil do zvrácených a zlověstných verzí sebe samých. Tohle nejsou portréty, ale podobizny, které se zhlíží v prasklých zrcadlech. Opakování a přehánění vždy byly a jsou přítomny v Lukáčově tvorbě, což ukazuje na dlouhodobý cíl, vyčerpávající úsilí. Pro účely této výstavy bylo toto úsilí ještě zesíleno, nicméně se nedá říci, že existuje znamení toho, že by umělec našel to, co hledal – neexistuje známka uspokojené touhy, či zakončení. Místo toho zůstává pocit, že opakování může nekonečně pokračovat, ať už dvaceti novými malbami, nebo tisícem.

Tento dojem přemíry je rovněž možné cítit z Lukáčovy práce, když pravidelně překračuje bariéry mezi uměním, designem a módou. Užívá symboly pop kultury, jeho gestické abstraktní malby nacházíme umístěné v instalacích, které připomínají inscenace reklam na tenisky Nike. Tato zkoumání nejsou ani kritikou, ani ódami na konzum, leží někde napomezí. Otázkou nicméně je, zdali divák dokáže rozlišit mezi odkazy, které autor používá a samotnými původními zdroji. Možná na tom ale nezáleží. Já věřím, že Lukáč and jeho tvorba splývají – že autor používá určitou deleuzovskou “kontrolovanou hysterii”, při které se autor stává svojí vlastní prací, a ta naopak zrcadlí intenzitu vjemů a impulsů, které on sám zažívá. Možná se nakonec jeho jednotlivá díla neodráží vzájemně, ale zrcadlí autora samotného – odraz, který je trochu arogantní, zkreslený a nedokončený – jako jsou ostatně všechny lidské bytosti.

Martin Lukáč (nar. 1989 v Piešťanech na Slovensku) je malíř, který v současnosti žije a pracuje v Praze. Lukáčova práce se často kloní nebo přímo odkazuje k nedávno minulým estetickým formám, se kterými se setkával během vyrůstání v postsocialistické Bratislavě. V jeho práci jsou často přítomné subjekty nebo motivy populární kultury 90. let (hudba, sport, televize) a vyjadřují se skrze určitou repetici gest na plátně. Lukáč absolvoval v Ateliéru malby Jiřího Černického a Marka Meduny v roce 2016. Mezi jeho nejaktuálnější samostatné výstavy patří No Love all Hate (35M2 Gallery, Praha) a „Bon Appétit” (výstava s Davidem Krňanským v Ivan Gallery, Bukurešt, Rumunsko). Vystavoval v rámci společných výstav mimo jiné také v Národní galerii v Praze – Veletržním paláci (2016), v Galerii Leto ve Varšavě (2016), v I: project space v Pekingu (2016) a v Galerii AMU (2015). Autor bude rovněž vystavovat v galerii Nevan Contempo (pod jménem BHG) v prosinci 2016.

T: Christina Gigliotti

Jdi zpět