Milan Grygar / SVĚTLO, ZVUK, POHYB

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Milan Grygar / SVĚTLO, ZVUK, POHYB

08.03.2017 - 29.07.2017

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 8. 3. 2017 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

„Nabyl jsem jistoty, že ve světě panují souvztažnosti, zvuk je spojen s vizuálností a ani vizuálnost neexistuje bez akustického.“

Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).

Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech bez pevného interpretačního rámce uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění zcela ojedinělý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávnění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.

Snahou o ozřejmění samotného děje a směru pohybu objevil navíc za pomoci zápisu na magnetofonový pásek a později video další skrytý potenciál tohoto dvojjediného spojení a tuto dvojí dimenzionalitu vizuálního a akustického doplnil ještě o samotný záznam procesu. Propojil všechny tři roviny vzájemnou časovou jednotou a k čisté vizuální vyjadřovací schopnosti díla tak díky zvuku přidal i možnost definovat prostor a připojením záznamu průběhu i čas.

Fenomén zvuku je v Grygarově tvorbě trvale přítomný již od poloviny 60. let, kdy jej začal při plném soustředění se na médium kresby systematicky zkoumat a zaznamenávat. Zvuk, daný z počátku řadou jednotlivých tahů vydávaných jeho specifickými nástroji, se stal neobvyklou parabolou k vizuálnímu rytmu. Po sérii kreseb a maleb dřívkem a akustických kresbách vytvářených dalšími atypickými pomůckami rozvíjel dále polyfonní možnosti kresebných gest obzvláště za pomoci mechanických samohybných strojků. U těchto živých kreseb a stejně tak u dalších kreseb performativního charakteru, zejména hmatových, má v jeho tvorbě velký podíl nahodilost, kterou zřejmě ve snaze o co nejtěsnější sepjetí obrazové a zvukové složky nahrazuje svoji vůli objektivnějšími, na něm ne zcela závislými faktory. Přesto je prvek domnělé náhody umělcem pevně vymezen a řízen.

V konsekventním opakování rýsovaného skladebného vzorce čtvercového rastru u dalších typů kreseb, tzv. zvukoplastických, a černobílých i bíločerných lineárně rastrovaných pláten je zvuk znázorněn různými způsoby narušení monotonie struktury buď změnou rytmu, barvou, či přidáním nějakého dalšího kresebného prvku. Akustická kvalita Grygarových kreseb v rámci novodobých hudebních notací je pak více zřetelná v jeho řadách vzorců a partitur. Ty již nepochybně vznikaly s představou určitého zvukového výsledku, jejich možnost výkladu je ale rovněž otevřená a u jednotlivých hudebních interpretací je zcela nezbytná přítomnost autora.

Po více než dvaceti letech se autor vrací zpět k malbě sérií černých obrazů s barevnými lineárními prvky založenými na kontrastu monochromie plochy a ostrých, komplementárně barevných linií fixovaného světla. Velmi rozsáhlým a rovněž velmi různorodým souborem jsou Antifony tvořené minimalistickým tvaroslovím geometrických obrazců a subtilních linek, které jsou postupně akcentovány o barvu. S výraznou barevností však autor pracoval i od šedesátých let u původních maket Prostorových partitur realizovaných o téměř půlstoletí později v monumentálním měřítku. V nejnovějších pracích nastává však opět radikální obrat, kdy Milan Grygar od barevnosti ustupuje a navrací se zpět k užití dřívka v cyklu velkoformátových kreseb a maleb.

T: Denisa Kujelová

Jdi zpět