ČS KONCEPT 70. LET

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

11.10.2017 - 13.01.2018

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 11. 10. 2017 v 19:00

Kurátoři: Beata Jablonská, Denisa Kujelová a Jana Písaříková

Nástup konceptuálního umění v polovině 60. let znamenal posun zájmu od estetických a materiálových kvalit díla k jeho osobnímu, sociálnímu, historickému a často i teoretizujícímu kontextu. Na rozdíl od západní umělecké scény bylo konceptuální uvažování autorů v Československu motivováno osobnějším hledáním podstaty vztahu mezi umělcem a uměním, a to jak v rovině umělecké, tak politicko-etické, společenské, případně ekologické. Konceptuální obrat tak nebyl vnímán pouze skrze jeho dematerializační a obrazoborecké snahy, ale zejména jako utopický útěk před oficiální a státem kontrolovanou kulturou. Dával umělcům svobodný prostor, s nímž pracovali v široké škále médií a témat.

Výstava ČS KONCEPT 70. LET se zaměřuje na sledování tendencí, které se v umění idejí, záznamů, projektů a akcí výraznou mírou uplatňovaly od konce 60. let a doznívaly začátkem 80. let. Představuje různorodé podoby konceptuální práce s kresbou a fotografií, polohu konceptu věnovanou vztahu písma a obrazu nebo se zaměří na futurologické, akční a environmentální projekty.

V tematické provázanosti sleduje blízkost české a slovenské výtvarné scény, která byla od rozpadu Československa až doposud reflektována pouze jako dva samostatné celky. Koncept výstavy spočívá v nalézání jejich průsečíků a společných východisek. Nikdy předtím, ani později v historii českého a slovenského umění nebyla potřeba vzájemného dialogu tak pěstovaná a rozvíjená jako právě v 70. letech.

SLOVO A ZNAK JAKO KONCEPTUÁLNÍ ZPRÁVA

Konkrétní poezie 60. let redukovala sémantickou složku jazyka na minimum, v 70. letech pak opět počíná návrat k jeho významu. Dochází ke konfrontaci slova ve vztahu k dalším typům poselství ve formě piktogramu, obrazového symbolu a číslice. Vzniká napětí mezi různými typy zobrazení.

PARTITURY

V 70. letech se dostává do popředí grafická hudba se svým formalizovaným jazykem. Tvorba vizuálních nebo akustických partitur se stala doménou jak u hudebníků činných v oblasti nové hudby, tak výtvarných umělců, kteří sledovali vizuální řád a sémantický potenciál notového záznamu.

GEOMETRIE, ŘÁD A JEHO ZPOCHYBNĚNÍ

Geometrie těla, prostoru, plochy, forem. Pod vlivem konceptuálního myšlení zcitlivěla, začala si všímat aspektů, které modernistický řád postavil mimo její rámec. Stala se platformou pro různé intervence polemizující nad svébytnou povahou geometrické skladby, nad vztahem řádu a náhody. Začalo její obohacování o společenský, antropologický a politický rozměr.

UMĚNÍ JAKO ZÁZNAM A PROŽITEK EXISTENCE, OSOBNÍ RITUÁLY, INTROSPEKCE

Reflexe každodenních úkonů a gest, vnímání jejich stereotypnosti a únik z ní formou rituálu a prostřednictvím intenzivního prožitku vlastní existence. Reflexe bezprostředního okolí a plynutí času.

ODKAZ K RUSKÉ AVANTGARDĚ, KONCEPTUALIZACE MALBY, KRESBY A NULOVÝ BOD OBRAZU

Hledání nulového bodu obrazu. Momentu, kdy se z neviditelného stává viditelné. Médium obrazu odkazuje samo k sobě, ke své ploše, barvě, hmotě. Zpřítomňuje své elementární vlastnosti nebo naopak usiluje o jejich postupnou dematerializaci. Časté jsou odkazy k černému čtverci – důležitému symbolu ruské avantgardy, k víře, že zkušenost umění vede k intenzivnějšímu vnímání reality.

PROJEKTY, NÁVODY, INSTRUKCE, POZOROVÁNÍ A KOSMOLOGIE

Emancipační snaha umění ve smyslu zmocnění se vědeckého a racionálnímu uvažování je do jisté míry subverzivní, protože aplikuje pseudovědecký jazyk i na jevy osobního, spirituálního a transcendentálního rázu. Inspiruje se a je fascinováno novými vědeckými objevy, jazykem přírodních věd a statistiky.

PŘÍRODA JAKO MÉDIUM, ZKOUMÁNÍ FYZIKÁLNÍCH ZÁKONITOSTÍ, PŘÍRODA A ZEN BUDDHISMUS, EFEMÉRNÍ MATERIÁLOVÉ DEMONSTRACE, ENVIRONMENTÁLNÍ TÉMATA

Vnímání přírodního prostředí jako místa, kam se lze skrýt před odcizeným a neosobním městským prostorem. Území mimo dozor státní kontroly, místo vhodné pro umělecké realizace. Mnohé z nich se staly ohlasem na ekologické a etické otázky, které byly častým předmětem vzájemných neoficiálních diskuzí a setkání.

KARTOGRAFIE JAKO NÁSTROJ ZÁZNAMU OSOBNÍCH CEST

Umělci si přivlastňují racionalizující jazyk topografických náčrtů, plánů a map. Jejich prostřednictvím zviditelňují fenomény a prostorové vztahy, které jsou jinak pro lidské vnímání nezprostředkovatelné. Zdůrazňují objektivní a faktografickou stránku skutečných jevů a zároveň propůjčují platnost i těm, které mají utopický charakter.

AUTORSKÁ KNIHA

Autorské knihy v 70. letech suplovaly prostor galerií a výstav. Společně s médiem pošty se staly jedním ze stěžejních způsobů zprostředkování a distribuce konceptuální umělecké praxe. Mnozí autoři prostřednictvím své tvorby zároveň posouvali samotné hranice definice knih. Vytvářeli knihy – objekty, poukazovali na haptické kvality papíru, principy listování, problematizovali proces čtení. Konceptuální tvorba 70. let se často stávala předmětem osobního poselství jediné osobě, nebo okruhu přátel.

CITACE, INTERPRETACE, APROPRIACE

Zájem o analýzu uměleckého média, o jeho intelektuální reflexi. Dochází k narušení hierarchického vztahu originálu a kopie ve prospěch umění jako otevřené a proměnlivé struktury k interpretování. Většina děl tvořená jako citace jsou vlastně vizuálními úvahami o fungování a kontinuitě umění a jeho trvalých hodnotách.

Na výstavě jsou zastoupeni autoři: Milan Adamčiak, Karel Adamus, Vladimír Ambroz, Peter Bartoš, Juraj Bartusz, Ján Budaj, Pavel Büchler, Robert Cyprich, Hugo Demartini, Milan Dobeš, Ľubomír Ďurček, Rudolf Fila, Stano Filko, Daniel Fischer, Peter Graham, Milan Grygar, Sonny Halas, Olaf Hanel, Vladimír Havlík, Vladimír Havrilla, Pavel Holouš, Dalibor Chatrný, Jozef Jankovič, Ivan Kafka, Olga Karlíková, Michal Kern, Martin Klimeš, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, J. H. Kocman, Július Koller, Vladimír Kordoš, Inge Kosková, Jan Kotík, Jiří Kovanda, Milan Kozelka, Miloš Laky, Milan Lasota, Dáša Lasotová, Otis Laubert, Milan Maur, Juraj Meliš, Karel Miler, Jan Mlčoch, Alex Mlynárčik, Marián Mudroch, Eduard Ovčáček, Květa Pacovská, Marian Palla, Vladimír Popovič, Pavel Rudolf, Tomáš Ruller, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Rudolf Sikora, Jan Steklík, Miloš Šejn, Petr Ševčík, Petr Štembera, Ivan Štěpán, Monogramista T.D/Dezider Tóth, Margita Titlová Ylovsky, Jiří Valoch, Jan Wojnar, Ján Zavarský, Jana Želibská

Architekt výstavy: Oldřich Morys

Produkce: Lucie Domorádová

Instalace výstavy: Gabriela Rampáčková, Tomáš Rada, Ondřej Kotrč, Martin Nytra, Eliška Mikšová, Maroš Belák, Dita Dvořáková, Nela Klajbanová, Zuzana Mrštinová, Kryštof Ambrůz

Jdi zpět