Jan Merta / Návrat

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

21.02.2018 - 05.05.2018

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00

Kurátoři: Denisa Kujelová a Jiří Zahrádka

Návrat je pohybem Cesty Dao, měkkost

je způsobem Cesty Dao. Deset tisíc věcí

v Podnebesí se rodí z toho, co je.

To, co je, se rodí z toho, co není.

Ve svém svébytném vizuálním projevu vycházejícím z osobní paměti, přetváří Jan Merta témata reálného světa v jedinečnou projekci vlastního prožitku. Tento neobyčejně upřímný přístup je svou intenzitou a pravdivostí k divákovi až pozoruhodně přenosný a sdílný. Ve většině případů autor vybírá jako náměty svých maleb, kreseb a objektů předměty a reálie na okraji běžné pozornosti, které jsou však pro něj osobně velice podstatné. Jejich vytržením z původního kontextu a volným zpracováním jim přisuzuje nový obsah. Ryzí podstata zdánlivě všedních předmětů demonstrovaná v monumentálním měřítku za užití neobvyklých prostorových konstrukcí dává Mertovým obrazům zvláštní napětí. To je v některých případech ještě umocněno rafinovaným užitím světla a atypicky řešeným vztahem předmětu a plochy, kdy je zdůrazněním pozadí využita iluzivní perspektiva.

Všechna díla Jana Merty mají svůj vlastní důvod v konkrétním příběhu a jeho práce je natolik vázána na osobní prožitek, že by ji bylo možno chápat i jako autorovy deníkové záznamy událostí, zážitků, vzpomínek a reminiscencí na osoby, předměty a místa. Každý nový obraz je tak pro něj myšlenkovým návratem. Není proto až tak překvapující, že pro výstavu zvolil právě tento název. Ten je však také nutné vnímat v několika významových rovinách. Kromě stejnojmenného názvu plastiky motiv návratu totiž odkazuje rovněž k realizaci výstavy ve stejných prostorách, do kterých se Jan Merta se svým novým výstavním projektem vrací po osmi letech. Především se ale jedná o opětovné návraty k několika autorovým klíčovým tematickým okruhům či přímo konkrétním motivům, které jsou však pokaždé zpracovávány jiným způsobem.

V rámci výstavy Návrat jsou tak bezesporu důležité celky jako Liberec, ve kterém se autor navrací do místa svého dětství a na němž s přestávkami pracuje mnoho let, nebo tematika civilizačních hrozeb, stejně tak vliv archetypů a kulturních kódů v poctě starým mistrům či konkrétním uměleckým dílům. Tak jako v případě Goyova obrazu Poprava 3. května 1808 (1814), z něhož si vypůjčil motiv lampy. Lampa, která je jako zdroj světla důležitým prvkem obrazu nejen formálně, ale i obsahově, je Mertou zpracována dokonce několikrát. V neposlední řadě jsou zde zastoupena díla odkazující se na autorovo uvažování nad východní filosofií. V roce 2010 a 2013 Jan Merta výtvarně koncipoval knihu Laozi v překladu Oldřicha Krále a blízké přátelství s touto výjimečnou osobností jeho zájem o čínskou filosofii ještě upevnilo. Ve výstavním projektu ve Fait Gallery přijal pak tento významný sinolog návrh umístit do instalace LAOZI vlastní zvukovou nahrávku knihy, kterou doprovází původní Mertovy malby s fragmenty šálků a podšálků. Ty symbolizují hliněné nádoby, jejichž smysl a užitečnost dle učení dao (tao) dává jejich vnitřku teprve prázdnota.

Jdi zpět