Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Tania Nikulina / Přítelkyně Luny: Hostina

21.02.2018 - 05.05.2018

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 21. 2. 2018 v 19:00

Kurátor: Tereza Rudolf

Jehla šicího stroje se zvedá a klesá ve vytrvalém tempu. Odvedenou práci stejně vytrvale sleduje klouzavá kamera z kraje videa Přítelkyně Luny. Blízký pohled na látky a jejich struktury je práci Tanii Nikuliny vlastní. Kamera, kterou užívá, jako by vždy zírala trochu déle, než je to divákovi příjemné, jako by toužila proniknout za povrch objektů a věcí, které pozoruje, nebo jako by se snažila sama pochopit vztahy aktérů videí, které jsou – nejen pro stroj – až příliš lidské. Švy objektů, které osidlují vyprávění vytvářená Taniou Nikulinou, vznikají stejnou rukou jako střih výsledného videa. Podobně jako rozličné materiály, které umělkyně používá – ať je to igelit, plsť, přírodniny, molitan či polystyren – se přes sebe vrství i digitální ústřižky záběrů.

Často přítomným motivem Nikulininy práce je touha po doteku. Ať už jde o potřebu dotýkat se měkké tkaniny rukou, či osahávat neobvyklé struktury jen očima. Stejně tak se performeři (ať již ve videu nebo v galerii) dotýkají nejen sebe navzájem, ale především jsou každým dechem přítomni objektům – kostýmům, které obývají a které se jich dotýkají. Možná je přehnané tvrdit, že tato tendence je u autorky jako u sochařky silnější než u jiných lidí, neboť dotek lze chápat jako jeden z primárních prvků komunikace – ať už se jedná o ten přímý či nepřímý.

Z videa Přítelkyně Luny zmizela (až na závěrečnou část) expresivní ritualita či divadelnost vlastní Nikulininým předchozím pracím. Video je naopak nad poměry civilní, snaží se působit jako rutinní záležitost. Přesto je chování postav (postavy) videa odlišné od toho, co považujeme za běžné. Ani ne ve smyslu zvláštního oblékání nebo způsobu mluvení, Luna nebo její přítelkyně (obě či tatáž) se liší od zbytku společnosti a je jim za těžko se do jejího rytmu, času a způsobů zapojit. Vycházejíc z knihy Saši Sokolova Škola pro hlupáky se i autorka tázala po tom, co pro nás znamená naše okolí, které nás někdy měkce obepíná, jindy vztekle škrtí. Ptala se, kdo jsem já, kdo jsi ty a kdo jsou oni? Všichni se nakonec setkáváme na jedné hostině v jednom nebo různých časech. Jedni chráněni kostýmy, druzí v kostýmech vězněni.

Jdi zpět