Krištof Kintera / HOLLYWOODOO!

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Krištof Kintera / HOLLYWOODOO!

06.04.2013 - 16.05.2013

Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 4. 4. 2013 v 19.00

V nových plastikách Krištofa Kintery se projevuje obsedantní vazba k hmotě a procesu její kontrolované i samovolné transformace a stejně tak k popkulturnímu zázemí, ze kterého jako autor čerpá obsahy a kontexty své umělecké tvorby.
Nejedná se o nečekaný obrat či zviditelnění dosud skrytého mentálního horizontu. Kinterova tvorba je formálně a obsahově konzistentní a kontinuálně se vyvíjí od první poloviny devadesátých let, kdy coby mladý student AVU začal poutat pozornost odborné veřejnosti, aby se záhy stal jedním z nejvyhledávanějších umělců generace a poslední dobou dospěl k vavřínům širokého společenského přijetí, které tak trochu zakrývají první šediny na jeho průběžně vyholované hlavě.
„Pořád je tu opodstatnění k nějakým primárním formám sochařství,“ řekl loni Marianně Serranové v rozhovoru pro katalog k výstavě Výsledky analýzy v Městské knihovně v Praze. Pro Kinteru se tímto novým opodstatněním staly neumělecké „sochy“, jakými jsou sněhuláci, nafukovací hračky či role koberců. Takové předlohy lze obecně nazvat lidovými objekty. Pro Kinteru zaujatého od půlky minulé dekády rekonstelacemi předmětů každodenní potřeby se sněhuláci a spol. stali příklady jinak motivované, ale nadále všední potřeby stýkat se s materiálním trojrozměrným objektem.
Kintera nám tyto objekty neukazuje kvůli věcnému konstatování jejich povahy. Proniká do nich a reálně a symbolicky je deformuje. Usiluje o to, aby sochařským gestem amplifikoval jejich emotivní působení. Jeho cílem je intenzita prožitku. V plastikách z poslední doby se pak toto zesilování promítá do stále hrozivějších obsahů s občasnými přesahy k apokalypticko-religióznímu kontextu.
Zásadním formálním projevem tohoto sklonu jsou evokace nestability a zhroucení – a zhroucení tvaru ve zpětném vazbení provází hroucení obsahu. Třebaže Kinterovy plastiky už v minulosti vycházely z ironie, kriticismu a persifláže, která se vztahovala nejen k tématu, ale rovněž k vlastní umělecké disciplíně, jež si skrze svou historii vybudovala silné přesvědčení o vlastní vznešenosti, a tudíž se sama nastavuje k dadaistickým výpraskům (a zde by nás dokonce mohlo zajímat, v čem je Kinterova práce příbuzná například s tvorbou Karla Nepraše), lze právě o velkém oddílu Kinterových posledních soch uvažovat jako o ventilaci potřeby podrývat i vlastní východiska. Na sochách na první pohled připomínajících jeho dřívější elegantní, designová řešení se objevuje stále více přiznaného low-techu a bastlení. Metodami produktivní regrese se stávají také zalití do hmoty, rozplyznutí, navršení na beztvarou hromadu nebo úsilí po maximální materiálové hybridizaci. Poslední z jeho hraček a zejména jacísi novokentaurští mutanti se v dosud nebývalé míře přihlašují k popkulturním pravzorům v kašírované realitě béčkových hororů a krvavých románů.
Posledním výstupem Kinterova obskurního úsilí je imitace hromady napůl odtátého sněhu. Naposledy jsem fascinaci těmito útvary zahlédl na snímcích česko-maďarského fotografa Viktora Kopasze a on (a také mnoho dalších) zase uviděl v těchto posledních reliktech zimy záznam lidské činnosti a působení dalších, přírodních i s městským životem spojených vlivů. Hromady sněhu jsou nesochy, jejichž neforemnost a špinavost je důsledkem soupeření člověka a přírody. Kintera je napodobuje se snahou o maximální přesnost a předkládá jako galerijní díla, která budeme obcházet a vizuálně absorbovat. Absurdita takové činnosti je však právě opodstatněním k primárním formám sochařství podobně jako Kinterovo neustávající hledání styčných (jakkoli třeba zneužívaných) ploch s laickým divákem.

Jiří Ptáček

Jdi zpět