Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

25.05.2013 - 12.09.2013

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 23. 5. 2013 v 19.00

Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra

Výběr děl ze sbírky Fait Gallery je tentokrát zaměřen na autory střední generace. Příhodné je hned z počátku uvést, že kategorie střední generace zde není vnímána dogmaticky na základě věkového vymezení, ale jako výběr již zavedených autorů, jejichž tvorba je diváckému publiku dobře známá. Přestože ještě někteří nepřesáhli hranici kanonického postavení nejzvučnějších jmen, patří mezi umělce etablované na domácí i zahraniční scéně a mnohdy fungují jako inspirace, výchozí bod i objekt vymezení pro nejmladší generaci umělců, jejichž tvorbu představil výběr minulý.

Společné rysy je možné hledat v signifikantních přístupech a okruhu témat, kterým se těchto osm autorů kontinuálně věnuje. Příznačná je pro všechny vystavené práce určitá znakovost, snad dokonce i symboličnost, kterou nabývají ve vztahu k obecné představě a definici umění. K tomuto čtení přispívá i narativnost využívaných motivů a jejich konstantní přítomnost v celém diskurzu umění. S tím obecně souvisí problematika symbolu a významu a historická role obrazu a jazyka jako prostoru, kde se realizuje jednota těla a vědomí a vytváří se identita společnosti.

Nejpregnantněji je tento vztah vyjádřen v práci Evy Koťátkové a Jana Šerýcha. Koťátková se soustřeďuje především na funkci nástrojů v organizaci jedince ve strukturách mocenských vztahů, zatímco pro práce Šerýcha je charakteristická hermetická uzavřenost jazyka nezasvěcenému čtenáři. Malby Marka Meduny záměnou obrazu a textu přes vytváření postkonceptuálních dekorů samotný ideál znaku naopak zosobňují.

Obrazy Michala Pěchoučka a Lenky Vítkové tematizují figurativní malbu a roli drapérie a oděvu jako vnějšího výrazového znaku těla, jehož fyzickou absenci v důsledku nahrazují jako jediné faktické pozůstatky lidské existence.Otázkou osobní integrity, mezilidských vztahů, paměti, odpovědnosti vůči druhým i vůči sobě samotným, a tedy základními lidskými hodnotami, se ve své tvorbě zabývá i Milena Dopitová. Její Solárium je tak jakýmsi objektivizovaným tvarem těla hygienicky zbaveného individuálních rysů, které někde mezi symbolem postele a rakve ustanovuje obrysy a limity našeho tělesného bytí.

Petr Nikl ve vystavených plátnech zkoumá psychologii pohledu do tváře a její symbolickou funkci pro zobrazování podvědomých relací. Jemnosti viděného světa jsou tak záznamem jakéhosi trvale nedefinovatelného tajemství, které instinktivně poutá naši pozornost. Fenoménu paměti a lidskému vnímání obecně se věnuje Pavla Sceránková. Reflexí způsobů vzniku vizuálních empirií se snaží o jejich následnou rekonstrukci a uzavírá tak okruh témat, kterým je vlastní jejich pokračující platnost a univerzální hodnota v introspektivní roli umění.

Jdi zpět