Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Výběr ze sbírky Fait Gallery zaměřený na autory střední generace

25.05.2013 - 12.09.2013

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 23. 5. 2013 v 19.00

Kurátoři: Denisa Kujelová & Martin Nytra

Výběr děl ze sbírky Fait Gallery je tentokrát zaměřen na autory střední generace. Příhodné je hned z počátku uvést, že kategorie střední generace zde není vnímána dogmaticky na základě věkového vymezení, ale jako výběr již zavedených autorů, jejichž tvorba je diváckému publiku dobře známá. Přestože ještě někteří nepřesáhli hranici kanonického postavení nejzvučnějších jmen, patří mezi umělce etablované na domácí i zahraniční scéně a mnohdy fungují jako inspirace, výchozí bod i objekt vymezení pro nejmladší generaci umělců, jejichž tvorbu představil výběr minulý.

Společné rysy je možné hledat v signifikantních přístupech a okruhu témat, kterým se těchto osm autorů kontinuálně věnuje. Příznačná je pro všechny vystavené práce určitá znakovost, snad dokonce i symboličnost, kterou nabývají ve vztahu k obecné představě a definici umění. K tomuto čtení přispívá i narativnost využívaných motivů a jejich konstantní přítomnost v celém diskurzu umění. S tím obecně souvisí problematika symbolu a významu a historická role obrazu a jazyka jako prostoru, kde se realizuje jednota těla a vědomí a vytváří se identita společnosti.

Nejpregnantněji je tento vztah vyjádřen v práci Evy Koťátkové a Jana Šerýcha. Koťátková se soustřeďuje především na funkci nástrojů v organizaci jedince ve strukturách mocenských vztahů, zatímco pro práce Šerýcha je charakteristická hermetická uzavřenost jazyka nezasvěcenému čtenáři. Malby Marka Meduny záměnou obrazu a textu přes vytváření postkonceptuálních dekorů samotný ideál znaku naopak zosobňují.

Obrazy Michala Pěchoučka a Lenky Vítkové tematizují figurativní malbu a roli drapérie a oděvu jako vnějšího výrazového znaku těla, jehož fyzickou absenci v důsledku nahrazují jako jediné faktické pozůstatky lidské existence.Otázkou osobní integrity, mezilidských vztahů, paměti, odpovědnosti vůči druhým i vůči sobě samotným, a tedy základními lidskými hodnotami, se ve své tvorbě zabývá i Milena Dopitová. Její Solárium je tak jakýmsi objektivizovaným tvarem těla hygienicky zbaveného individuálních rysů, které někde mezi symbolem postele a rakve ustanovuje obrysy a limity našeho tělesného bytí.

Petr Nikl ve vystavených plátnech zkoumá psychologii pohledu do tváře a její symbolickou funkci pro zobrazování podvědomých relací. Jemnosti viděného světa jsou tak záznamem jakéhosi trvale nedefinovatelného tajemství, které instinktivně poutá naši pozornost. Fenoménu paměti a lidskému vnímání obecně se věnuje Pavla Sceránková. Reflexí způsobů vzniku vizuálních empirií se snaží o jejich následnou rekonstrukci a uzavírá tak okruh témat, kterým je vlastní jejich pokračující platnost a univerzální hodnota v introspektivní roli umění.

Jdi zpět