Šárka Koudelová / Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.

T: Vít Havránek

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.

Šárka Koudelová / Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Laura Amann

V roce 2011 se průměrně každou vteřinu prodal jeden šperk značky Pandora. Tou dobou už Pandora byla třetím největším výrobcem šperků na světě, hned po firmách Cartier a Tiffany & Co. Stalo se tak zejména díky dostupným a na míru přizpůsobitelným náramkům s přívěsky — produktu, který se rychle stal všudypřítomným dárkem a reklamním artiklem.

Degress of Love.

Picking daisies.

Náramek s přívěsky ale samozřejmě nebyl vynalezen Pandorou. Jaká je tedy historie a smysl tohoto tak oblíbeného předmětu? Jakou moc, symboliku a význam mu přičítáme a obecně šperkům — věrným společníkům lidstva, kteří přesahují nespočet epoch a ještě více generací?

Faith over Fear.
Land that I love.
You‘re My Favourite Chick.

Ve výstavě Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic vytvořila Šárka Koudelová instalaci založenou na věčném protikladu prchavé a křehké povahy naší fyzické přítomnosti a našich beznadějných, avšak neustávajících pokusů získat trvalý důkaz života tak úžasného, že jej lze uzavřít do vzácného šperku.

You belong to me.

My precious.

Svůdné, hravé, mistrovsky provedené a zároveň stále nepřirozené, nám tyto emocemi nabité objekty připomínají svoji složitou dokonalost. Přívěsek děděný z matky na dceru, symbol milencova oka zhotovený na zakázku pro tajnou lásku, smuteční prsten vyrobený z dětských vlasů, prostý, avšak jednoznačně výmluvný snubní prsten — je snadné navázat vztah s těmito drobnými sochařskými díly, jež se aktivují výhradně nošením.

I can’t bear your death.
Maybe, if you gaze into my décolleté...

Ve starověkém Egyptě hrálo nošení náramků klíčovou roli v přípravách na posmrtný život. Egypťané, obsedantně se připravující na úspěšný život po pozemské smrti, věřili, že náramky s přívěsky pomohou bohům identifikovat svého nositele a zajistí mu tak právoplatné místo v záhrobí. Je svým způsobem příznačné, že u Tiffanyho označují své ikonické náramky s přívěskem srdce větou „Please return to Tiffany & Co, New York“.

I know I promised but...
I simply won’t fade.
Only you know, you are my secret.

V gregoriánském období se smuteční šperky zaměřovaly na myšlenky typu memento mori, tedy koncept, který měl neustále připomínat, že každý musí jednou zemřít. Je však zjevné, že je tuto připomínku možné číst dvěma způsoby buď jako nabádající užívat si život naplno ve světle jeho konečné a křehké povahy, nebo naopak vedoucí ke správnému a počestnému životu, který nám vyslouží vstup do nebe. Zeptejte se tedy sami sebe — který způsob si vyberete?

I will never forget you.
But still, I have to remember to die.

Shape of Love.

Sparkling Snail.

V každém případě je napětí mezi šperky a lidským tělem zřejmé. Pomíjivá tělesná schránka je tvořena z materiálu, na kterém i ten nejnepatrnější zásah zanechá stopu, ať už je to kamínek zapíchnutý do dlaně ruky při sezení na zemi, stéblo trávy, které nás řízne do prstu a připraví nás o kapku krve při trhání lučních květin, nebo snubní prsten, který se s přibývajícími léty stal příliš těsným.

I will love you forever.
If you focus on the curve of my earlobe.

Avšak šperky dokážou dvě zásadní věci, kterých naše smrtelná tělesná schránka schopná není — odolávají času a mají schopnost formulovat a bez ustání sdělovat poselství, která jsou tak patetická, přehnaná nebo tak nevkusná, že bychom je nemohli nebo v žádném případě nechtěli vyjádřit osobně.

Our Promise.

True Uniqueness.

Jako bychom už tak v současnosti nečelili nejistotám a neustálé úzkosti, Koudelová ve své instalaci předkládá ještě další myšlenku: následuje kunsthistorickou malířskou tradici „krajiny světa“, ve které je hierarchie motivu a prostředí sugestivně převrácena. To, co obvykle považujeme za pouhé pozadí, se rozpíná do nesmírného zobrazení přítomnosti a ještě více tak zdůrazňuje titěrnost motivů, které přesahuje. Jsme vyzváni prožít nádherně úzkostnou cestu, aniž bychom se opravdu museli pohnout z místa. Tak se na chvíli zastavte. Vstřebejte to. Our Bodies So Soft... Our Lives So Epic?

Adventure Awaits.

Jdi zpět