Šárka Koudelová / Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Šárka Koudelová / Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic

05.06.2019 - 17.08.2019

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 5. 6. 2019 v 19.00

Kurátor: Laura Amann

V roce 2011 se průměrně každou vteřinu prodal jeden šperk značky Pandora. Tou dobou už Pandora byla třetím největším výrobcem šperků na světě, hned po firmách Cartier a Tiffany & Co. Stalo se tak zejména díky dostupným a na míru přizpůsobitelným náramkům s přívěsky — produktu, který se rychle stal všudypřítomným dárkem a reklamním artiklem.

Degress of Love.

Picking daisies.

Náramek s přívěsky ale samozřejmě nebyl vynalezen Pandorou. Jaká je tedy historie a smysl tohoto tak oblíbeného předmětu? Jakou moc, symboliku a význam mu přičítáme a obecně šperkům — věrným společníkům lidstva, kteří přesahují nespočet epoch a ještě více generací?

Faith over Fear.
Land that I love.
You‘re My Favourite Chick.

Ve výstavě Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic vytvořila Šárka Koudelová instalaci založenou na věčném protikladu prchavé a křehké povahy naší fyzické přítomnosti a našich beznadějných, avšak neustávajících pokusů získat trvalý důkaz života tak úžasného, že jej lze uzavřít do vzácného šperku.

You belong to me.

My precious.

Svůdné, hravé, mistrovsky provedené a zároveň stále nepřirozené, nám tyto emocemi nabité objekty připomínají svoji složitou dokonalost. Přívěsek děděný z matky na dceru, symbol milencova oka zhotovený na zakázku pro tajnou lásku, smuteční prsten vyrobený z dětských vlasů, prostý, avšak jednoznačně výmluvný snubní prsten — je snadné navázat vztah s těmito drobnými sochařskými díly, jež se aktivují výhradně nošením.

I can’t bear your death.
Maybe, if you gaze into my décolleté...

Ve starověkém Egyptě hrálo nošení náramků klíčovou roli v přípravách na posmrtný život. Egypťané, obsedantně se připravující na úspěšný život po pozemské smrti, věřili, že náramky s přívěsky pomohou bohům identifikovat svého nositele a zajistí mu tak právoplatné místo v záhrobí. Je svým způsobem příznačné, že u Tiffanyho označují své ikonické náramky s přívěskem srdce větou „Please return to Tiffany & Co, New York“.

I know I promised but...
I simply won’t fade.
Only you know, you are my secret.

V gregoriánském období se smuteční šperky zaměřovaly na myšlenky typu memento mori, tedy koncept, který měl neustále připomínat, že každý musí jednou zemřít. Je však zjevné, že je tuto připomínku možné číst dvěma způsoby buď jako nabádající užívat si život naplno ve světle jeho konečné a křehké povahy, nebo naopak vedoucí ke správnému a počestnému životu, který nám vyslouží vstup do nebe. Zeptejte se tedy sami sebe — který způsob si vyberete?

I will never forget you.
But still, I have to remember to die.

Shape of Love.

Sparkling Snail.

V každém případě je napětí mezi šperky a lidským tělem zřejmé. Pomíjivá tělesná schránka je tvořena z materiálu, na kterém i ten nejnepatrnější zásah zanechá stopu, ať už je to kamínek zapíchnutý do dlaně ruky při sezení na zemi, stéblo trávy, které nás řízne do prstu a připraví nás o kapku krve při trhání lučních květin, nebo snubní prsten, který se s přibývajícími léty stal příliš těsným.

I will love you forever.
If you focus on the curve of my earlobe.

Avšak šperky dokážou dvě zásadní věci, kterých naše smrtelná tělesná schránka schopná není — odolávají času a mají schopnost formulovat a bez ustání sdělovat poselství, která jsou tak patetická, přehnaná nebo tak nevkusná, že bychom je nemohli nebo v žádném případě nechtěli vyjádřit osobně.

Our Promise.

True Uniqueness.

Jako bychom už tak v současnosti nečelili nejistotám a neustálé úzkosti, Koudelová ve své instalaci předkládá ještě další myšlenku: následuje kunsthistorickou malířskou tradici „krajiny světa“, ve které je hierarchie motivu a prostředí sugestivně převrácena. To, co obvykle považujeme za pouhé pozadí, se rozpíná do nesmírného zobrazení přítomnosti a ještě více tak zdůrazňuje titěrnost motivů, které přesahuje. Jsme vyzváni prožít nádherně úzkostnou cestu, aniž bychom se opravdu museli pohnout z místa. Tak se na chvíli zastavte. Vstřebejte to. Our Bodies So Soft... Our Lives So Epic?

Adventure Awaits.

Jdi zpět