Vendula Knopová / JDOU DVA A PROSTŘEDNÍ SPADNE

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Vendula Knopová / JDOU DVA A PROSTŘEDNÍ SPADNE

29.05.2013 - 13.09.2013

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 28. 5. 2013 v 18.00

Od 21/06/2013 je možno navštívit reinstalovanou verzi probíhající výstavy Venduly Knopové, která je v rámci zamýšlené konfrontace se sbírkou Fait Gallery doplněna o díla Mileny Dopitové a Jiřího Thýna.

Gratuluji, narodilo se vám ovoce. Vendula Knopová šponuje estetiku humoru až k prahu trapnosti. Vrací nás k tomu, čemu jsme se kdysi jistě smáli, ale co dospělost smázla. Inscenuje situační humor, zpřítomňuje jej – někdy obrazem, někdy textem. Ostatně chuť působit za každou cenu nevážně, potřeba shodit své vážné úsilí, je Vendule nejspíš odpradávna vlastní. Zdálo by se, že takových obrázkových „frků“ je na webu plno a proč tedy chodit s uhlím do Karviné. Osobně mě na těchto obrazech lákají spíše tušené vrstvy za povrchem fotografií. Představuji si totiž Vendulu, jak odkrývá vzpomínky na dětské hry, loví v paralelním světě svých nedospělých sester, s vážnou tváří provádí archeologii dětství, aby z něj vykopala nevážno. Znovuobjevuje svět zvláštních příkazů nebo jen prohlášení ze světa dospělých, z nichž se v myslích dětí stávají jen směšné floskule, zbavené jakéhokoliv smyslu. Venduliny fotografie ilustrují tuto bizarnost, dětské ohledávání různých konstrukcí, jak se vztahovat k okolnímu světu a společenským konvencím.

Když mluvíme o fotografii, měli bychom rovnou dodat, jakou máme na mysli. Fotografie je velmi různorodá škála strategií, jako by to byla různá média. Fotografie Venduly Knopové můžeme jen stěží vykládat pomocí citací z Rolanda Barthese, Susan Sontagové nebo Johna Bergera, jejichž myšlenky u nás bývají často vztahovány na jakékoliv fotografické výstavy. Přestože si v tomto projektu Vendula vypůjčuje z mnoha odlišných zdrojů – od fotografických blogů, humoru svých mladších sester, vzpomínek z dětství nebo z tradice českého vtipu – důležité je, jak se z tohoto různorodého materiálu daří utkat výstavu jako vztah mezi obrazem, textem a prostorem. Holčičí šuškání na lavičce venkovské zastávky, obrázky čmárané na zdi školních záchodků, hlášky pronesené nad politými hospodskými stoly se zde mění v podivnou estetiku namíchanou ze vzpomínek, banalit a trapností.
Před obrazy nepláčeme a většinou se ani nesmějeme. Obvykle zůstáváme v mnohem jemnější škále mezi tím. A proč ne. Ale Vendula se na nás snaží přenést aspoň některé z emocí, zvláštní směsice humoru, neurčita a třebas i rozpaků. Servíruje nám je jako něco důvěrně známého. Podivnost a rozpaky si nese i tento text. Psát o těchto fotografiích jim prostě od počátku jaksi nesluší.

Tomáš Pospěch

Jdi zpět