Minami Nishinaga / I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Minami Nishinaga / I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátorka: Tímea Vitázková

Tak, jako bychom kousek po kousku odkrajovali jednotlivé vrstvy dortu, objevujeme svět, abychom pochopili jeho uspořádání.

Přeji si, aby to byl svět obklopený okamžiky, kdy si uvědomujeme skutečnost, která nás mnohdy lehce zaskočí. Takovou, která otřese naším chápáním světa. Ale jenom trošku.
Tak, aby se úplně nezměnilo.

… jako když jsem zjistila, že kuskus je vlastně těstovina.
Minami Nishinaga

Čert 180 g je chléb, který můžete najít na Mikuláše v Tescu, Loupák pes 60 g v Albertu. Produkty se sice nacházejí v nabídce samoobslužných pokladen, avšak ve skutečnosti neexistuje šance si je reálně koupit. Bez omáčky je sice možnost, kterou je možné zvolit při objednávání hranolek ve stejných zařízeních fastfoodů, avšak tohle přání většinou nebude vyslyšeno. Někdy nám systém nabízí věci, které si však nemůžeme vybrat, a jindy si pro změnu vybereme věci, které nám však systém nesplní. Jde o navenek bezvýznamné a snadno přehlédnutelné objekty a situace. Zastavíme se nad nimi jen na chvíli a dál pokračujeme v procesu života, případně jim nevěnujeme pozornost vůbec.

Avšak Minami Nishinaga se svojí obsesí každodenností a citlivostí vůči detailům si těchto situací všímá, umí je ocenit a následně přetavit do své tvorby. Její podstatu tvoří zejména objekty a miniaturní sochy, častokrát však má i performativní nebo audiovizuální přesah. Jedním z ústředních témat, kterými se autorka zaobírá, je jazyk. Zpočátku vnímala umělkyně japonského původu češtinu jako hodně náročnou a nepřístupnou, s jazykem se jí podařilo sblížit až po seznámení se se zdrobnělinami. Právě tato osobitá slova, která v sobě nesou jakousi milost a jsou také znakem blízkosti mezi subjekty komunikace, byla pro autorku zdrojem fascinace. Minami Nishinaga se stala sběratelkou těchto výrazů, tvůrcem jakéhosi vlastního imaginárního slovníku, kdy k deminutivům svého rodného jazyka hledá a přiřazuje lokální ekvivalenty. Zdrobněliny jsou nositeli blízkosti ale zejména roztomilosti – a ta se vine celou autorčinou tvorbou, což nám dokazuje také na výstavě ve Fait Gallery.

I’ll give brownie points to something like Čert 180 g, Loupák pes 60 g, or perhaps Bez omáčky vizualizuje osobní příběhy osmi antropomorfních objektů z různých materiálů. Tato subtilní narativní díla zachytávají nepatrný šelest mezi objektem a subjekty, dialogy na první pohled nejsou úplně zřejmé, avšak díky autorčině senzitivnosti a imaginaci k nám promlouvají a čekají na empatii, ocenění a starostlivost. Je to patrné v personifikacích zoomorfních děl nebo předmětů, ke kterým je přistupováno s humánností a péčí. Další práce se vztahují k samotné autorce, jejímu „rituálu“ nebo situacím, které v sobě nesou intimitu a zrcadlí hledající podporu. Minami Nishinaga skrze tyto subtilní a poetické objekty nabádá k citlivosti, vnímavému porozumění a docenění nejen okolního světa, ale i nás samotných.

Jdi zpět