Olga Karlíková / Nad ránem

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátorka: Denisa Kujelová

Zájem o záznam přírodních zvuků a rytmů spojuje Olgu Karlíkovou s kontextem konceptuálních umělců a autorů experimentální hudby, kteří se zajímali o propojení tónů a výtvarného gesta. Nezpochybnitelnou doménou její tvorby, která zahrnuje zachycování zvuků různých živočišných druhů, ale také přírodních jevů i v médiu malby, jsou bezesporu právě grafické zápisy ptačích zpěvů.

S cyklem unikátních kreseb obracejících se k akustice přírodního prostoru, u autorky představovaného především zpěvy ptáků a později i dráhami a rytmy jejich letů, jež předjímá práce dalších konceptuálních československých umělců bezprostředně reagujících na přírodu, Karlíková začala již v roce 1965: Bylo to v pětašedesátým roce. Šla jsem – to si pamatuji přesně – Chotkovými sady a poslouchala jsem drozda. Najednou jsem ho i viděla. Do mého kalendáříku jsem si strašně neohrabaně udělala poznámky. Vedle početných, systematicky vznikajících souborů kreseb zpěvu ptáků nebo velryb, kuňkání žab, ale i zvuků zvonů nebo bubnů vytvářela autorka v průběhu více než čtyřiceti let i kresebné záznamy různých přírodních dějů, například dráhy slunečního paprsku za rovnodennosti.

Tvůrčím přístupem a myšlením se v 60. letech Karlíková blíží nejen Josefu Šímovi, ale především Václavu Boštíkovi a Jiřímu Johnovi. Intuitivní, lyrická a intimní citlivost ke krajině je však v její práci podřízena fascinaci a horlivému zkoumání přírodních jevů a zákonitostí v přísné sebekázni a exaktní systematice práce. Jistá spojitost je u jejích jedinečných záznamů akustických vjemů zjevná i s tvorbou umělců experimentujících s novými možnostmi notací. Na rozdíl od Johna Cage a jeho žáků z Black Mountain College, Milana Grygara s jeho performativními akustickými kresbami a dalších umělců využívajících volnosti v notovém zápisu však samotné práce Olgy Karlíkové primárně nesloužily ke zpětné interpretaci, ale zachycovaly bezprostředně se odehrávající děj. Tvorba Olgy Karlíkové svým jedinečným způsobem transformace přírodních akustických fenoménů předjímala v československém prostředí konceptuální záměry a svým silným vztahem ke krajině anticipovala práce Dalibora Chatrného, Mariana Pally, Miloše Šejna, Inge Koskové, Pavla Holouše, Milana Maura a dalších autorů.

Pro vyvolání synestetického vnímání, tedy propojení vizuální složky díla a jeho zvukové předlohy, jsou záznamy ptačích zpěvů prezentovány společně v kombinaci s jejich pravděpodobnými zvukovými předlohami v dohledaných nahrávkách zpěvu konkrétních ptáků. Identifikaci jednotlivých ptačích druhů a následné přiřazení rámcově odpovídající audionahrávky bylo možné realizovat díky autorčině přirozené potřebě vypracovat si postupně záznamový charakter různých druhů ptačích hlasů do jakéhosi rejstříku ustálených forem lineárních znaků. Ve vybraných kresbách, u nichž jsou záměrně voleny komornější práce, které vznikaly bezprostředně v autenticitě prostředí přírody, jsou zahrnuty jak záznamy jednotlivých ptačích hlasů, tak i celky reflektující vrstvení a překrývání zpěvů několika různých druhů zpěvných ptáků.

Konceptuální díla Olgy Karlíkové zařazují rozličné přírodní jevy a procesy do přímé souvislosti s krajinou a zpřítomňují její čas. Svoji práci tak chápala jako proces, který se děje v autentickém prostoru a čase a je s ním přímo spjatý, proto v rámci tvůrčího procesu nelze čerpat ze vzpomínek nebo náhlé inspirace. Její vnímání a interpretace přírodních jevů souznící s univerzalismem jsou blízké i myšlenkám švýcarského filozofa a antropologa Adolfa Portmanna a jeho v 60. letech publikovaným neoevolučním objevům. Již v roce 1951 ve své přednášce Čas v životě organismů Portmann na konferenci spolku Eranos uvedl: Každá forma života je pro nás tvarem, který zakouší svůj rozvoj nejen v prostoru, ale i v čase. Živé bytosti jsou v určitém smyslu ztvárněným časem, jako melodie. Život se vyjevuje v časotvarech.

Jdi zpět