František Skála / Dva roky prázdnin

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

František Skála / Dva roky prázdnin

26.02.2020 - 25.07.2020

Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno

Vernisáž: 26. 2. 2020 v 19.00

Kurátor: Miroslav Ambroz

V minulých životech jsem byl lovec a sběrač. Vždycky budu začínat tím, že si ozdobím každodenní nářadí, zbraně a vyrobím si hudební nástroj.

1) Přestože jsi byl vnímán především jako tvůrce prostorových objektů, na této výstavě kladeš největší důraz na obrazy. Co bylo tím impulsem?

Nový ateliér, kde mám poprvé v životě světlo, prostor a teplo, mi umožnil konečně začít malovat. Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a spolu se dvěma velkými cestami do Kolumbie a Austrálie chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově, proto i ten název „Dva roky prázdnin“.

2) V roce 2004 jsi namaloval velkoformátová plátna „Cesty rorýsů“ a „Matka Země“. Z t doby je také „Karlínská kaple“, ale už před tím vlastně vznikly „Obálky“, takže svým způsobem pokračuješ v něčem již dávno započatém?

Maloval jsem samozřejmě už v 70. letech v době studií. Tehdy jsem také dostal vzácné pigmenty z dědictví po prof. Slánském, se kterými teď maluji. Poprvé jsem je použil, když na mojí výstavě v Rudolfinu vznikla potřeba namalovat něco velkého do „Sálu ticha“ a vynořila se postava centrálního božstva, která se v mojí práci objevuje v různých variantách. Vždycky byl pro mě důležitý kontakt s materiálem. Způsob práce na zemi na nešepsovaném plátně s vodou ředěnými pigmenty a akrylátovým pojítkem tento fyzický
kontakt přímo vyžaduje. Někde jsou na obrazech otištěna moje chodidla. Nástěnná malba „Karlínské kaple“ byla jakousi očistnou výstavou po povodních 2002 a musel jsem ji osobně podle dohody zabílit. Nejstarší obálky se datují kolem roku 1986. Způsob jejich zdobení navazoval na styl „Třetího rokoka“ v té době kumulujícího v mé práci. V 90. letech jsem pak vytvořil několik velkoformátových obálek, které jsem chápal jako mnohovýznamový obraz-objekt a započala se tím nevyčerpatelná řada sevřená do určitých mantinelů podobně jako je tomu u kytar. To souvisí také s mojí oblibou nestandardních formátů (oválů) a adjustací velkých pláten „na volno“ bez blindrámů.

3) Co tě nejvíc zaujalo v Austrálii?

Především nekonečný prostor a hvězdná obloha. Pět týdnů každý večer u ohně v buši. Dále barvy a skalní malby staré až 60 000 let. Poprvé jsem viděl baobaby a eukalypty staré 800 let, existovaly tedy dávno před příchodem bílých… úchvatné krajinné scenérie. Přinesl jsem si spoustu nasbíraného materiálu a přírodní hlinky, se kterými maluji.

Austrálci mají ke všem bohům „stories“, kdo to je a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí. Zajímavé je, že skalní malby a některé figury na nich jsou na celém světě dost podobné. Já ale nejsem typ, který by ty věci nějak podrobně studoval. Naopak si udržuji záměrně jistou neinformovanost v zájmu udržení úžasu. A to bych doporučil i konzumentům. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

4) Některé rezavé obrazy působí až trochu apokalypticky, mělo to nějaký specifický impuls?

„Rezavé krajiny“ jsou malovány jakýmsi rezavým bahýnkem z jednoho lesního močálu v západních Čechách. Ve skutečnosti jsou to železité nanoschránky mikroorganismů. Objevil jsem tu krásnou barvu v 70. letech a nyní se ke mně opět dostala, abych ji umělecky vytěžil. Tematicky navazují částečně na cyklus termokreseb „Krajiny z bezčasí“ nebo cyklus grafik „Obři“, kde je síla přírody personifikována do nadpřirozených bytostí. Lidé touží být svědky zázraku nebo nějakých paranormálních jevů a my máme tu výhodu, že si můžeme takové situace namalovat. Stejně tak lidi přitahuje estetika přírodních katastrof, divadlo zániku. Ke konci mě ale už cesta zavedla jinam.

5) Když jsi byl v Kolumbii, ochutnal jsi yagé – nejvyhlášenější šamanský halucinogen?

Nemám potřebu si ověřovat, to co tuším. Nepotřebuji se setkat s bohem. Nechci ho rozzlobit. Mohl by mi přestat přihrávat.

Rozhovor vedl Miroslav Ambroz

Jdi zpět