Tomáš Absolon / RAFA MATA

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

08.10.2020 - 17.04.2021

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Kubesa

Speciální zahajovací den: 8. 10. 2020, 16.00–21.00

Událost malby

Výstavní projekt RAFA MATA je po dlouhé době první sólovou výstavou Tomáše Absolona v České republice. Autor v ní rozvíjí svou vnitřní motivaci obracet se zpět k otázkám ryzí malby. Jako své výrazové prostředky volí nejzákladnější fundament malířského arsenálu – barvu a tvar – a současně s touto volbou i redukuje možnosti výstavní a instalační estetiky na limitní minimum. Takováto autorská strategie staví do centra pozornosti formát obrazu „sám o sobě“ a v koncentrované podobě předkládá Absolonovy nalezené podoby současné malby.

Pro Tomáše Absolona je v dlouhodobé perspektivě vždy důležitá práce s vlastní kontinuálně budovanou knihovnou inspirací. Obsáhlá databáze témat, symbolů a vlivů, pramenících z širokého kulturního vědomí rámovaného životní zkušeností globálního světa webu 2.0, umožňuje Absolonovi ve svých vizuálních zkratkách přesahovat konzervativní pojetí obrazu směrem k “postmoderním mytologiím“: obraz je propojen s vnějšími fenomény pouze bytostně, tj. ontologicky, nikoli však reflektovaně (tj. sémanticky). Obrazová vizualita tak není nikterak ikonicky (dokonce ani „arbitrárně“) spjata s inspiračními obsahy: referenční funkce obrazového znaku je zcela upozaděna a “tematičnost“ sérií vytváří určující estetické formální prostředí, v němž Absolon ohledává možnosti rozvíjení nových obrazových motivů.

Estetickým prostředím, tedy sumou estetických rysů a kvalit, tradičních symbolů, mýtů a reprezentací, které rámují pozadí projektu RAFA MATA, je hybridní území mezi vrcholovým sportem a korporátní ideologií: Absolon se ve svých aktuálních obrazech odráží od specifické vnitřní estetiky vrcholového tenisu a elaborovaných vizuálních systémů tabákového průmyslu. Dva na první pohled přísně vzdálené světy zde však rezonují skrze svou vizuální atraktivitu, skrze výrazné piktoriální reprezentace a podobně silný emocionální náboj celkového obrazu obou tak „nesmírně sexy životních stylů“. Hranice mezi těmito inspiračními vlivy však Absolon smývá a extrahuje z nich pouze jejich příznačnou barevnou skladbu a tvarové založení.

V sérii RAFA MATA je znatelný posun od předešlých sérií, v nichž Absolon přejímal formální tendence z jiných kreativních oborů jako například grafický design či typografie a jednotlivé obrazy podřizoval vytyčenému souhrnnému konceptu. Nyní se však zaměřuje na malířské řešení konkrétního obrazu. V každé jednotlivé malbě usiluje prostřednictvím unikátního vizuálního motivu o rozvinutí čistě malířské vnitřní logiky obrazu, která se odkrývá až v samotné události malby. Prostorověji uchopená barevnost, zprostředkovaná ať už pozvolnými či hrubými barevnými přechody, a volně pojaté tvarové linie navrací do hry Absolonových obrazů jednak znovunalezenou objektovost motivů, současně ale otevírají i možnost pro tematizaci chyby malování: prostor chyby je pak i místem dění se malby, které onu vnitřní logiku vizualizuje a odkrývá.

Absolonovy nejnovější obrazy si tak žádají zájem o detail. Zpřítomňují obraz zpět v čase a fyzickém prostoru, vymaňují jej z interpretačních a recepčních strategií konzumpce vizuálních reprezentací v prostředí digitálních platforem a zasazují jej do tělesného vztahu s pozorujícím divákem. Událost malby se tak (v jinak stále více se dematerializujícím způsobu prožívání každodennosti) stává přímo přístupnou události prožívání malby: vzniká tak bytostná kontinuita mezi vnitřním já a okolním světem, kontinuita nezprostředkovaná a nezprostředkovatelná, kontinuita, která v aktuálním období globální pandemie zažívá naléhavou krizi.

Jdi zpět