Kristián Németh / Warm Greetings

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Kristián Németh / Warm Greetings

12.05.2021 - 14.08.2021

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Michal Stolárik

Zahajovací den: 12. 5. 2021, 17:00–21:00

Kompozične a dynamicky vyvážený výstavný environment, formálna čistota vytvorených artefaktov, obsesívno–precízne spracovanie jednotlivých segmentov či prirodzene sa rozvíjajúci vokabulár autorskej symboliky. Posledné výstavné projekty (Deti Jána Moksoá, 2020, Nová Synagóga, Monument of Possible Fall, 2019, At Home Gallery) slovenského multimediálneho umelca Kristiána Németha (*1983) z perspektívneho pohľadu definujú jeho súčasný autorský rukopis a pravdepodobne nastavujú pomyselné štandardy budúcej tvorby. Charakterizuje ju prirodzené spojenie univerzálnych tém s intímnymi a až traumatickými obsahmi, pričom sa neštíti inštitucionálnej kritiky, ktorú kamufluje symbolickým výtvarným jazykom inšpirovaným a vyňatým z bežnej reality.

Németh sa v postkonceptuálnom prístupe k tvorbe objektov, inštalácií, performancií, videí či inscenovaných fotografií kontinuálne dotýka tém vychádzajúcich z fungovania katolíckej cirkvi. Niekedy priam investigatívnym spôsobom skúma osobné rodinné traumy, sexualitu či sexuálne zneužívanie, mocenské vzťahy či pokrivené hodnoty a úmysly cirkevných protagonistov, pričom spochybňuje všeobecnú predstavu o (falošnej) pozitivite a transparentnosti vnímania sakrálnej spoločnosti. Hoci inštitucionálna kritika cirkvi tvorí väčšinovú časť autorského výskumu, postupne ho aktualizuje univerzálnejšou obsahovou líniou, ktorá sa vzťahuje na všeobecnejšie témy reagujúce na stav spoločnosti.

Neplánovaná zmena pôvodného termínu samostatnej výstavy Warm Greetings, spôsobená pandemickou situáciou, dala autorovi možnosť prehodnotiť pôvodný projekt a prísť tak s niečím novým a zohľadniť aktuálnu politicko-spoločenskú situáciu. Site-specific projekt už na prvý pohľad vychádza z Némethových starších prác a pomyselnej knižnice autorských prístupov, z ktorej si vybral signifikantnú svetlú farebnosť, vzdušnú inštaláciu, materiálnu a formálnu rozmanitosť, minimalistickú štylizáciu či scénografický prístup k budovaniu výstavného zážitku.

Ústredným motívom, vnoreným do jadra výstavného environmentu, sú vplyvom tepla a sily ohýbané voskové objekty. Autorskou technikou deformované sviečky, ktoré Németh pôvodne vyňal z kontextu prvého svätého prijímania, reprezentovali v minulých projektoch zraniteľnosť a nevedomé prispôsobovanie sa jedincov kánonom cirkevnej moci. V súčasnej formálnej aktualizácii ich počty násobí, čím vytvára nakumulované organické celky pôsobiace ako homogénne hmoty, ktoré však z blízkeho pohľadu odkrývajú svoj jedinečný heterogénny charakter. Spleťou zničených sviečok Németh ilustruje vplyvy nadradenej moci, neovplyvniteľných externých podnetov, spoločenských noriem, tlakov a očakávaní pôsobiacich na jednotlivca či kolektív v súčasnom svete. Formou neviditeľného fyzického gesta a pomyselným „vrúcnym pozdravom“ vytvára symbolické relikvie, ktorých proces vzniku komentuje formou štylizovaných obrazov komunikujúcich poetiku jednoduchého gesta na hranici medzi kreativitou a deštrukciou.

Subtílna a súčasne neprehliadnuteľná farebnosť výstavného projektu, ktorá okrem toho, že dopomáha dynamizácii priestoru a zdôrazňuje významový charakter jednotlivých segmentov, takisto reflektuje symboliku použitých farieb. Biela je spájaná s čistotou, nevinnosťou, pravdou či spravodlivosťou a odtieň telovoružovej sa zas vzťahuje k ženstvu, telesnosti či homosexualite. Okrem scénograficky použitých textíliách sledujeme zvolený kolorit aj na špeciálne navrhnutých abstrahujúcich drevených podstavcoch, ktoré ilustrujú štylizovanú stopu po roztopených sviečkach. Tie spoločne so stigmaticky ladenými vypálenými miestami zároveň načrtávajú vizuálne neviditeľné, ale zjavne prítomné elementy tepla a ohňa, ktoré sú dôležitým ideovým backgroundom celého projektu.

Výstavní projekt z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.

Jdi zpět