23.10.2024 - 20.12.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Denisa Kujelová
Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00
Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.
Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]
Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].
Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]
Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.
[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.
[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.
[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.
[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:
Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.
[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.
-
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorská koncepce: Boris Ondreička
Architektura výstavy: studeny architekti
Koordinátor projektu: Denisa Kujelová
Vernisáž: 6. 10. 2021, 19:00
Stanislav (dále jen Stano) Filko (1937, Veľká Hradná, Československo – 2015, Bratislava, Slovensko) zůstává bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského umění v celé jeho historii. Zároveň je jedním z celosvětově nejaktivnějších slovenských umělců – ať už účastí na významných mezinárodních přehlídkách, zastoupením v nejprestižnějších sbírkách, nebo respektu hodnou kritickou mediální reflexí. Filko je nedílnou součástí paralelních chronologií globálního umění.
Jeho určující, nezaměnitelná pozice vyrůstá ze složek ustavičnosti (času) nejaktuálnějšího, prvního, průkopnického. Je specifický v komplexních ideových i formálních rovinách či rozměrech. Jeho ponory do senzitivity / spirituality – v konfliktním vztahu k obyčejné jsoucnosti a na systém orientované (kozmologicky-směrované) – jsou unikátní. Můžeme jej tedy číst také jako neagresivní kritiku konkrétna. Filkovo (vskutku transgenerační) dílo je navíc také kvantitativně velmi rozsáhlé a vnitřně maximálně rozmanité na všech souřadnicích (x-hloubka, y-šířka, z-výška).
Filko (ze svého naturelu „stále“ a „všechno“ a „nej“) nikdy nepřestane „mít, co říct“.
I když REGISTRACE představuje všechna autorova období a všechny typické polohy, nedosahuje svými náležitostmi parametrů kompletní retrospektivy. Filkovo dílo je stále ohromně se rozprostírající, rozptýlené. Potřebuje mnohem dlouhodobější výzkum a konečný „úklid“ (syntézu). Souhrnnou analýzu, catalogue raisonné bude / by bylo velmi obtížné sestavit…
To není v možnostech a ani zájmem tohoto projektu.
Tato snad nejrozměrnější výstava děl Stana Filka (k dnešnímu dni) má ambici technicky třídit a seřazovat soustředěný výběr (seznam, registr). Rozsáhlost zahrnuje nejen objem Fait Gallery, ale také její dnešní obsah (počet prací dopravených do galerie z více zdrojů). Fait Gallery také (například) umožňuje svou výškou vystavit díla, která by jinde nebylo možné nainstalovat. REGISTRACE tak úplně poprvé představuje mnohá díla, která ještě nikdy nebyla zveřejněna.
REGISTRACE chce umožnit téměř didaktický vstup do encyklopedie ~ tezauru zásoby i gramatiky tohoto všestranného umělce (seznamovat, registrovat). Chce předestřít logiku >> logistiku jeho uvažování, výrazových prostředků a postupů produkce i distribuce. Popisuje jeho logos („co“, jmenovatel), graphó, páthos i nomos („jako“ činitel) v směřování ke kosmos („nač“). Ukazuje úžasnou variabilitu Filkova výkonu na přítomně prostorově uspořádaných variantách jeho jednotlivých veličin, sort.
REGISTRACE chce pomoci číst a (případně i) porozumět těmto dílům / tomuto dílu. Už jejich / jeho prohlížení vyžaduje uplatnění relativně velké míry pozornosti (kontemplace) a následné kombinatoriky. Filko přednáší „cizími“ jazyky, jejichž doslovný překlad nám příliš nepomůže. Musí být výkladový a alegorický. Výkladovost znamená, že se REGISTRACE komentáři nemůže vyhnout.
Kurátor a architekt jsou tady spíše registrátory (kustody, matrikáři) starajícími se o pořádek v matricích (matrixu) Filkových proto-archivních mřížek. REGISTRACE je fenomenologickým/typologickým i metodologickým přístupem k jeho myšlení, práci i jazyku. Z tohoto jazyka vychází také tvorba rodiny architektonických, nábytkových modulárních prvků / sdk system. Pódia, stoly, vitríny, stojany, policové regály… jsou užitkovými platformami komunikace. I když jejich materiály, konstrukce a jejich geometrie z/odpovídají jak Filkovu vokabuláři, tak charakteru Fait Gallery, nejsou komentáři k umělcově tvorbě či lokalitě. Chtějí být jenom zprůhledňující, zpřehledňující oporou, bází. Používáním reflexní fólie se snaží ambient co nejvíce neutralizovat na místo užitečné fakticity.
REGISTRACE je procesuální. Akcentuje pozorování a chápání vývoje stávání se před výsledkem bytí. REGISTRACE už ani nemůže být výstavou Stana Filka. Jeho (vždy na místo osobitě reagující) osobní/osobité instalování prací in situ zůstane nenapodobitelné. Nechce si hrát na / předstírat NĚHO, jeho archu. Nechce imitovat. Ale smí se O NĚM vyjadřovat legitimně (kvazi-archivně). Takže to není „výstava Stana Filka“, ale „výstava o Filkovi“.
REGISTRACE chce zabezpečit (i v prostoru, architekturou výstavy) přehled výhledem. Chce zpřístupnit různorodost pozadí nejen jeho idejí, ale také faktických reverzů jeho děl (jsou často podobně významné jako přední strany). Dá se tu hovořit o nelineární texto-časo-prostorovosti jak ve významu prací samotných, tak v průběhu jeho náročné sebe-muzeologizace (nebo mytologizace), tak také ve vrstvách přítomné REGISTRACE. V podstatě jen sebe-muzeologizaci se Filko věnuje po návratu z emigrace domů = od počátku 90. let 20. století až do smrti. Jeho interpretační sebe-muzeologizace(rekultivace formou lingvistického obratu) je fyzicky obrazoborecká. Je jistým způsobem möbiovská. Překresluje, převrtává, readjustuje. Vstupuje do své minulosti robustně až brutálně. Fyziognomicky je sám v souladu (v harmonii) se svou obrovskou prací. Jeho dílo je mu mimetickým (a naopak). Iluzivní mimésis je pra-podstatou všeho umění. Re-vitalizuje. Re-konstruuje. Ignoruje fysis i čas proti zachovávání ~ pro vylepšování. Je mimořádně kontra-konzervativní. Všechno považuje za ekvivalentní, referenční, odkazové. Všechno vnímá jako generické z mnohého jednoho (odkud) k jedinému jednomu (kam). Zůstává tak permanentně mladý do svých posledních dnů. Vytváří „třetí“ díla. REGISTRACE se soustředí na celek = Filkovo všechno.
Také pro přítomnost „třetího“ díla, konstrukce tohoto automaticky polyfonického a multimediálního (polymúzického) ambientu neuplatňuje chronologii a vyhýbá se periodizaci (i když nepopírá jejich nezastupitelný význam v možném catalogue raisonné).
Na jedné straně se REGISTRACE koncentruje na formální (objekt-orientované) činitele. Na straně druhé obsahové/tematické (subjekt-orientované) jmenovatele. U autora se objekt a subjekt (proměnné přechodných skupenství) alternují a prolínají se. Filko nachází materiál odpovídající vyjádření jeho myšlenek – versus – v materiálech nachází vyjádření svých myšlenek (či doby…). Výstava se také snaží ozřejmovat pnutí, energetické či logické synapse (struny), všudypřítomnou infrastrukturu mezi nimi. Následují zákonitosti (bezdrátových i drátových) zasíťování organizačních, hierarchických (infografických, diagramických, organigramických) molekul a struktur. Snaží se vysvětlovat přiloženými (paralelními) vysvětlivkami (tezaurem) i prostorově/architektonicky. Usměrňuje tak také pohyb, trasy (či fraktály) čtení návštěvníků. U Filka nejsou tato propojení ani jedna-ku-jedné, ale jsou křížem-krážem (vysloveně) = dia-, meta- a trans- (skrz), kinetickými pavučinami objektu, obrazu a textu (aditivním a komparativním pletivem verzí) a ultra- či hyper- (nad). U autora je výška pokračováním hloubky, = jednou osou. Nějakým způsobem rotující uhlopříčka (i překřížení, křižovatka) je v jeho pracích tímto směrem význačná (všemi směry jako kvazar). Tak jako Filko spojuje (malbou, kresbou) body (díry) hvězd do souhvězdí a opatřuje je také explicitními i přenesenými názvy, nebo je obohacuje přerušovanými grafémy drah. Také u něj se jednotlivosti sdružují fragment-k-fragmentu. REGISTRACE tak seskupuje hybridní základ komponentů. Vychází z faktu, že (například) modrý koordinant na mapě zároveň patří do skupiny (dimenze kosmických) modrých, a stejně tak do média map. Nemůžeme je od sebe odtrhnout. Logistika seskupení REGISTRACE je asociativní. Je více analytická než syntetická.
REGISTRACE nevnímá Filka jako složitého a komplikovaného, ale jako složeného a komplexního, směřujíc k jeho pochopení.
Jeho bytostně vytvářený systém obsahuje typologicky-orientovaný (alegorický) znak a objekt, jeho barevné kódování (jak na objektu, tak v něm samotném, ale i mezi, a stává se také samostatným uměleckým dílem) a jakési masory (poznámkový, interpretační aparát, též právoplatně autonomní). Filkův logos a graphó (i pharmakon) pojmenovávají, narativně popisují, aby vyústily do akronymického zevšeobecnění = ustanovení nadosobního znaku platnosti. Od gnóze k dogmatu. Z duše do ducha. Jeho pořádek celku (kosmos) připomíná periodickou tabulku prvků (věc, název, značka, kvantitativní vyjádření / číslo, barva, zařazení do podskupiny…). Jednotlivé atributy se tato výstava snaží srozumitelně dabovat, či alespoň titulkovat. REGISTRACE je jakési simultánní (vůči Filkovým dílům a s časovým odstupem od něj fyzicky konsekutivně) tlumočení experimentálního jazyka gematrické (i digitální) perspektivy. Viz následující (v osnově REGISTRACE stěžejní) kapitola – tezaurus (pokladnice). Tezaurus má přímý vztah k didaktice jeho Transcendentální meditace – TEXT ARTu (knihtisk na papíry, 1980).
Filko vychází ze synkreze mediteránního mýtu (především žido-křesťanského tradicionalismu se spekulacemi o slovanském pohanství…), historie umění, masmediální reflexe (či zprostředkování) a populární vědy (především fyziky, a technologií). Zaobírá se a stále avantgardně vytváří novou axonometrii západní (evropské…) a potom nadplanetární mystiky – v jeho vidění étos. Jeho jazyk je přetkaný zindividuálněnými verzemi archetypálních hieroglyfů. I proto REGISTRACE uvádí více historických analogií k možným análům jeho myšlení a tvorby – na bázi komparativního či metaforicky tušeného „něčeho (ještě nepojmenovaného) a něčeho jiného (již pojmenovaného)“. Odkazy na odkazy.
Filkovy soustavy principů reagují soustavně na všechno aktuální (přeimpulzovanost tepu jsoucnosti). Oplývá výjimečnou schopností okamžité přizpůsobivosti či přivlastnění si jakýchkoliv vlastností ~ podobnost se sebe (jakousi reverzní mimesis). V kuse se zaobírá korelací mezi fyzickým a metafyzickým. Na druhé straně se soustředí na urputnou materiální, materiálovou (textovou…) retrospektivu své biografie ~ autobiografie. Jeho retrospektivní rekonfigurace zpochybňuje osobní čas. Některé fáze rekonfigurace nazývá klony ve smyslu jakési identi-fikce. Podle klonů i heteronymizuje vlastní ego. Diasporického sebe používá jako zrcadlo přenesenosti (u něho centrum, jádro) lidstva (včetně hlubokého velkého-třesku) a naopak – lidstvo (a celý vesmír) vidí v konceptu „já“ či – „já“ odevzdává lidstvu. Z obraznosti na obraz. To je mód (či meme) jeho specifického altruismu. Zároveň se dívá stále před (futuristicky) a nad (para-teologicky a kosmisticky) sebe. Je to jakási permanentní mimotělní zkušenost či fantazie. A zpětné překreslování sebe sama je tak zajištěním kontroly (posílení) čtení jeho samého (jako totemu, pro některé znalce kultu) jinými v budoucnu. Textem se ctižádostí reinkarnace si zabezpečuje nesmrtelnost. Zanechává dostačující souřadnice. REGISTRACE je následuje.
Když hovoříme o systému – jeho lucidním záměrem je všeobjímající re-normativizace s výrazným návrhem nevšední morality. Re-normativizace předpokládá, že je třeba se zbavit také nánosů (obyčejů, předsudků, dox) předešlé politické skutečnosti (naučeného >> odnaučit se). Jedině tak budeme moci ustanovit (jedinou) pravdivou substanci, koherenci (epistému). Tak Filkovo dílo neakceptuje rozdíl mezi subjektivním a objektivním. Všechno je všechno v totalitním (auto- a kosmokratickém) nároku (v jeho víře pravdy / pravdě víry). Univerzální pravda musí překročit práh skupenství fyzického / fyzikálního vesmíru a sociálně se musí zbavit morálního relativismu.
Není snad žádné místo, oblast ani médium (či ismus), kterým se Stano nevěnoval. „Pomaloval“ skutečně VŠECHNO, co měl k dispozici.
Filko by rád svazky (a také svitky) svého ars magna seřadil lineárně (jako žebříky Ramona Llullu a Leibnitzovy monády, kabalistická schémata Isaaca Luriu, anebo také stromy/míry bytí Porfyria z Tyru). Avšak chápal, že jednotlivé prvky (a metody, metodiky) souvisí a spájejí se, prolínají na základech přitažlivosti, magnetismu, sympatií obsahů (materiálů…) a hodnot. Je si plně vědom, že už mnohá z prvních slov jsou také složená či vícevýznamová. Ví, že existují flexibilní částkové afinity, přechodná skupenství – což je vlastně celá povaha (predátorského) současného umění… Jedna z jeho prací se (rizomaticky) týká více platforem jeho genealogického pahýlu naráz.
Vytváří tak (pro nás multimodální a modulární i multimediální) kosmologii alchymie internetu všeho. Takže ho musíme zobrazovat a číst hypertextově, metajazykově, asymetricky, synchronně, všechny elementy naráz. Možné čtení této améby (či tekutého krystalu) zabezpečuje jenom prostorové uspořádání.
Považovat Filka (jak se to stále zacykleně činí) za konceptualistu je nesprávné. Jeho dílo se od (generačně) legendárních 60.–70. let 20. století radikálně mění. A jak je zmíněno – také se hmatatelně kresebnými a jinými vstupy do jeho vnitra morfuje přímo autorem. Musíme o něm hovořit jako o kontinuálně současném umění (či Současném umění). Z jistého úhlu pohledu (nebo ptačí perspektivy, i to je v možnostech Fait Gallery) se dá považovat za symptomatickou bernou minci (či token) celé poválečné historie umění (včetně exkurzů do ranějších avantgard a připomínání umění klasického), integraci všech stylů a směrů (nerezignující na představu slohu). Také s ohledem na to, že používá celé spektrum médií, bychom jej mohli považovat za zodpovědného, plynulého reprezentanta všech mediálních strategií po avantgardách. Potom vytváří své terminus technicus, -logie, -ismy.
Hlavní svislost jeho ikonických soustav je vyjádření víry v pokrok (akcelerovatelnou evoluci), stoupání. Pojmenovává ji sledem energetických plexů, nodů, které nazývá čakrami (body, rámci…). Je holisticky (celostně) totožný v nitru těla, jakož i v celém osobním žití, civilizačním zápolení, v celém vesmíru. Tak jako sefiry kabalistického stromu ~ Adamovo tělo a jejich hyperobjektová emanace.
Filko je povznesen nad říši hmoty a těla. Jeho dodatky k obvyklé fyzické realitě (včetně reál-politiky a plebejského tempa…) jsou povýšenecké. Lidé jsou pro něj figurky v třídimenzionální hře. Objektifikuje. Svou pozici vidí podobně jako mise-en-scène – avšak jako scenárista a scénograf (logos,graphos, pharmakon, tekton, architekton…). Ale také režisér, ředitel, architekt. Jsoucno pro něj není JAKO drama, ale JE (disko-postmoderní) fraška, komerc.
Věří v reinkarnaci (znovu-narození se). Instinktivně >> intuitivně >> spiritualisticky myslí na dosažení něčeho nejvznešenějšího. Povznáší ho to nad naše vrstvy. Možná k tomu, co se v judaismu nazývá Ein sof. Celý život se postupně připravuje na vstup (henosis = stání se jedním) do nelimitovaného, neformálního (odformálněného) fluida. Plánuje a realizuje turné skrze zlatou a bílou k transparentní, díře… k nic odosobnění, odhmotnění. Jeho kategorická kontemplace se tak v mnohém podobá také (valentiniánsky) gnosticismu a nese i střípky buddhismu či nihilismu. Je sice věřící, ale nedá se u něho zaregistrovat žádná projevená láska k Bohu nebo („konkrétnější“) Bůh jako takový (kromě něho samotného inkarnovaného). Jeho práce má spíše opačný posun (podobně ikonoklasmu židovskému nebo islámskému) – lidi a svět redukuje na geometrická schémata. Těla mění na tělesa, tělíska.
REGISTRACE se (až na minimální výjimky) snaží vystříhat psychologizace a (odstupem) také nesouhlasů (mimo navržených analogií), nebo dokonce názorů. Chce být co nejméně osobní. Chce jej (organizovaným vyskladněním sbírek) analyzovat, hovořit o něm bez pomlouvání. Chce se o něho starat. Avšak je třeba podotknout, že i Filkův eminentní zájem o kosmos (a všechno nad tímto pohrdaným profánním životem) je možná vyloučená, sublimující úzkost z režimu, ve kterém vyrůstá a ze kterého (na čas) utíká. Možná i pouze jen z krajiny, která pro něj byla příliš malá (tedy ne primárně pro její totalitní režim). Tomu by odpovídaly i podobně laděné horizonty úvah jeho vzdálenějších (vůči Mlynarčíkovi, Lakymu, Zavarskému), už (dá se říct) přímo politicky laděnějších kolegů Júliuse Kollera či Rudolfa Sikory. S nimi spolupracuje i na manifestech Čas I (1973) a II (1974).
REGISTRACE je tedy i našimi masorami Filkových masor jeho jednotlivých prací a celého jeho nedělitelného díla. Jak je tady vícekrát uvedeno – umělcovy finální aktivity se soustředí na re-vytvoření, integraci jednoho díla ze všech per se (magnum opus) par excellence. To se týče i jeho (dnes snad jenom dočasně opuštěného) merz-bau ateliéru-objektu na Snežienkové ulici v Bratislavě a zamýšlené konečné archy ve Veľkej Hradnej = jeho rodišti.
Stručnost je nevyhnutelná pro potřebu zvládnutelné komunikativnosti (uživatelské přátelskosti) tohoto ohromného fenomenologického, typologického, metodologického objemu. Srozumitelnost interpretace pokládá REGISTRACE za klíčovou pro tlumočení >> pochopení díla Stana Filka (v detailech, jednotlivých děl i) v celku. Série přednášek a programů bude doplněním prostorového řešení a průvodního textu.
REGISTRACE je vyjádřením úplného respektu vůči Filkovu nároku na „všechno“, a tak nemůže být myšlena jako dokončená práce. Je jednou z etap (možná) nekonečné štafety výzkumu děl a díla Stana Filka mnohými.
Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Statutární město Brno.