22.05.2024 - 27.07.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Silvia L. Čúzyová
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.
Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.
Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“
-
Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno
Vernisáž: 10. 3. 2014 v 18.00
Kurátoři: Martin Nytra & Denisa Kujelová
Konkrétněji interpretovat její práci, která osciluje mezi formátem obrazu a komplexním uchopením prostoru v instalaci, není snadné. Divák se pohybuje spíše v širokém poli asociací a odkazů a zároveň je konfrontován s jasnou myšlenkou díla. Především díky obratné hře s jazykem, úsporným zacházením s malířskými prostředky a výrazné redukcí tak otevírá nové možnosti zaujetí a práce s předmětem vytrženým ze své kauzální provázanosti a účelnosti denní praxe.
Přesto, nebo právě proto, je její práce přístupná volnějším výkladům a způsobům čtení. Autorka nepracuje s jasnou vizí směřování. Její práce se nepohybuje v rovině zřetelně formulovaných významů a explicitních literárních obsahů. Je charakteristická svým autonomním jazykem, který mnohdy, humornou cestou kriticky poukazuje na vlastní nedostatky nebo limity našeho chápání světa kolem nás. Jízlivost takových komentářů pak často vychází až z absurdních přirovnání a konstatování faktu, které ale čerpá z pozorného a analytického zkoumání úzce vymezeného problému. Jeho definování však na druhou stranu otevírá široké pole témat a zajímavých problematik, které jsou úzce provázány se vztahem obrazu k jeho formátu a předmětné reprezentaci vůči námětu. Z tohoto postupu předem nic konkrétního nevyvozuje, spíše se nechá vést procesem vzájemného objevování, v němž další krok vychází z kroku předešlého.
Charakter Aliciny malířské práce se odvíjí od experimentu s formou a repertoárem základních prvků výstavby obrazu, který je zřetelně ovlivněn meziválečnými avantgardními směry a jejích pojetím umění a designu jako jednoho celistvého prostředí společenské praxe. Odtud patrně pramení její podvědomý výběr modelů a malířských předloh, které můžeme nejčastěji identifikovat jako výrobky, které sice postrádají konkrétní rysy, ale neztrácejí znakovost vlastní širší skupině předmětů denní potřeby.
V našem kulturním prostředí a s estetickou zkušeností socialistického realismu, působí utilitární vizualita těchto předmětů nadmíru povědomě. Nikitinová ale nepracuje s kulturní identitou záměrně, spíše se snaží odhalit univerzální esenciální povahu předmětné reality a jazyka, nezatížených dobovým a lokálním kontextem. Proto se její abstrahované formy pohybují v rovině základních a srozumitelných kodů.
Tvorba Nikitinové je zároveň plná paradoxů, někdy až Magritovsky záludná, sugestivní a nenápadně subverzivní vůči přílišné vážnosti umění. Tato odlehčená hra s pojmy a jejich chápáním je možná také díky dnes již zlidovělým dadaistickým metodám a duchampovské lekci, kterou současný autor i divák může zkoumat s kritickým odstupem a přitom s vědomím hájeného zázemí.