Jan Brož / SSSSSS

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

22.03.2014 - 16.05.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 3. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Fait Gallery Vás zve na samostatnou výstavu loňského absolventa pražské Akademie výtvarných umění Jana Brože (*1988). Její instalace představuje sevřený dramaturgický celek, jehož nejdůležitějšími částmi jsou šestice velkofomátových kreseb, neonový objekt a autorská kniha. Na výstavě SSSSSS se politické střetává s poetickým způsobem, který dnes není příliš rozšířený. Chybí zde explicitní „politická ikonografie“, nenajdeme zde ani osvědčený model angažovanosti, která opouští galerijní svět, aby se do něj následně vracela „dobít“ nezbytný symbolický kapitál. O co větší tíha leží na divákovi, který se nemůže dost dobře přidržet zažitých klišé, o to větší může být synergický efekt porozumění autorově výpovědi.

Bližší představení výstavy SSSSSS Jana Brože chci začít trochu neobvykle: u rezidenčních pobytů. Umělecké rezidence se v posledních dvou dekádách staly rutinní součástí uměleckého provozu. Od přijetí boloňské deklarace před patnácti lety se pak dramaticky rozšířily možnosti výměnných pobytů již během vysokoškolského studia. I rutinním systému, který především v pojetí EU ze všeho nejvíce připomíná skrytou podporu cestovního ruchu, se najdou výjimky, kdy pobyt v novém prostředí studenty výrazně ovlivní. Jedno z míst, které si dlouhodobě uchovávalo tuto schopnost ovlivnit a ve vývoji posunout mladé umělce, byl Cooper Union v New Yorku, na který své studenty vysílala pražská AVU.

Jan Brož strávil na Cooper Union necelý půlrok na jaře 2012. Škola v té době právě vstoupila do dramatického období, když její vedení začalo uvažovat o odklonu od 150 let staré deklarace jejího zakladatele, průmyslníka Petera Coopera, že škola má „být zdarma pro všechny muže a ženy“. Fakt, že vedení školy přistoupilo na neoliberální logiku nahlížející studium jako investici do budoucnosti a zavedlo školné, vedl k aktivizaci studentů i nemalé části pedagogického sboru. Je jistě signifikantní, že Barbora Kleinhamplová, jež byla na stáži společně s Janem Brožem, po návratu do Prahy výrazně profilovala své aktivity směřující dovnitř uměleckého provozu a stále více se pohybuje v oblasti angažované žurnalistiky a organizační činnosti.

Jan po návratu z New Yorku dokončoval práci na dlouhodobém projektu Nezvaný host (2011–2013), se kterým vloni také ukončil studia na AVU. Výstava SSSSSS v brněnské Galerii MEM je tak de facto prvním výrazným zhodnocením již téměř dva roky staré formativní zkušenosti. Obsah Brožovy výstavy je bytostně politický. Autor se ptá po tom, jakým způsobem jedinci a společenství fungují ve struktuře světa pozdního kapitalismu; světa, který Jonathan Crary označuje přiléhavým spojením tří číslic: 24/7.

I když o Brožově práci mluvím jako o „politické“ (a jistě bych také mohl použít adjektivum „konceptuální“), je to zároveň práce, která se výhradně přidržuje autonomie výtvarného umění, potažmo uměleckých výrazových prostředků. Dominantním výrazovým prostředkem je v Brožově práci dlouhodobě kresba. Vedle ní autor zhodnocuje také stále větší zkušenosti s grafikou a grafickým designem, které získává jak v rámci doktorského studia v ateliéru 304 na pražské UMPRUM, tak v práci ve studiu Parallel Practice. Podstatnou součástí výstavy je stejnojmenná autorská kniha, která vedle reprodukcí vystavených kreseb zahrnuje také příklady starší autorovy tvorby a fragmenty „moodboardu“, který předcházel instalaci výstavy a doprovázel naše společné úvahy nad povahou doprovodného textu.

Jdi zpět