Sběratelský cyklus významných privátních sbírek OKA MŽIK / Část první: Privátní sbírka z Brna

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Sběratelský cyklus významných privátních sbírek OKA MŽIK / Část první: Privátní sbírka z Brna

22.03.2014 - 16.05.2014

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 3. 2014 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Sběratelský cyklus, který Fait Gallery připravuje v kooperaci s ostatními privátními sběrateli v České republice i v zahraničí, otevírá veřejnosti možnost nahlédnout do soukromých sbírek, jež zatím nebyly nikdy zveřejněny. Od klasických autorských či skupinových výstav se samozřejmě odlišuje perspektiva nahlížení a díla jsou vnímána rovněž v celkovém kontextu sbírky. Některé velmi rozsáhlé sbírky nebude možné obsáhnout z kapacitních důvodů celé, a tak budou dle jednotlivých případů vybrána klíčová díla dané kolekce či bude průřezem sbírky demonstrována šíře sběratelského záběru.

Název OKA MŽIK má evokovat jedinečnost daného momentu a zároveň pomíjivost relativně krátkého časového intervalu, kdy budou sbírky, převážně děl zakoupených přímo z ateliérů autorů, tudíž zatím (až na velmi sporé výjimky) nepublikované, zvěřejněny a poté znovu z očí širšího publika zmizí.

Příběh první sbírky patřící brněnskému manželského páru plní bohulibý klasický model osobní roviny sběratelství. Pro oba do umění zanícené manžele bylo na počátku klíčové setkání s postavou brněnského sběratele, který se stal jejich uměleckým mentorem. Profilace této rozsáhlé sbírky vznikající přes čtyři desetiletí není pevně dána obdobím, skupinou, médiem (i když zde je třeba zhodnotit, že se jedná spíše o média klasická) ani jinými pevně danými kritérii, ačkoli zpočátku možná o jistý logický záměr šlo. Její první akvizice totiž tvoří díla původních členů Skupiny 42, obzvláště Bohumíra Matala, Františka Grosse, Jiřího Koláře a Kamila Lhotáka, ovšem zcela pochopitelně až ze 70. let, kdy sbírka mladého páru začala vznikat. Především Bohumír Matal, jeden z nejbližších rodinných přátel, je ve sbírce hojně zastoupen po období dvou dekád. Dalším možným pevným bodem sbírky je četné zastoupení členů UB 12, a to zejména Adrieny Šimotové, Aleny Kučerové a především manželů Janouškových. Právě vzhledem k velkému množství děl uměleckých párů je zřejmá osobní rovina vztahů s autory a jejich partnery, s nimiž manželé udržovali a udržují přátelské vztahy, což je rovněž zvěčněno dedikacemi na reversech některých děl.

Sbírka se tedy formulovala na základě kontaktů, doporučení a návštěv v ateliérech, hlavně v brněnském kontextu, ale nebyly výjimkou ani návštěvy v ateliérech pražských a akvizice ze zahraničí. Jejím těžištěm jsou pochopitelně díla z let sedmdesátých a je hodno sympatií, že sbírka pokračuje až do současnosti, a ačkoli manželé již mnohým místem nedisponují, stále zcela podléhají sběratelské vášni a díla pořizují do sbírky dále.

Presentace sbírky (na přání manželů anonymní) byla volena tak, aby byl ukázán rozsah sbírky od počátečních akvizic až po soudobé přírůstky a rovněž demostrována šíře médií a jednotlivých malířských, kresebných a sochařských přístupů.

Jdi zpět