Lukáš Jasanský - Martin Polák / Sirův revír

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Lukáš Jasanský - Martin Polák / Sirův revír

01.06.2022 - 30.07.2022

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Pavel Švec

Vernisáž: 1. 6. 2022, 19:00

„Připadá mi, že příroda je tím největším zdrojem vzrušení, největším zdrojem vizuální krásy, největším zdrojem inspirace. Je tím největším zdrojem tolika věcí v životě, pro které stojí za to žít.“

David Attenborough

Uznávaný umělecký tandem působící na výtvarné scéně již přes tři desetiletí proslul zejména svými fotografickými cykly vyznačujícími se vysokým stupněm realismu. Dílo Jasanského a Poláka, zahrnující dokumentární a reportážní fotografie, precizní studie světské i sakrální architektury, strhující záběry přírody a české krajiny, ale například i odvážné experimenty s barvou či fascinující a promyšlené abstraktní a geometrické kompozice, se v novém souboru prací pro Fait Gallery rozrůstá o další svébytný fotografický žánr.

Fotografování volně žijících živočichů bývá považováno za jednu z vůbec nejnáročnějších disciplín fotografie. Vyžaduje totiž nejen technické dovednosti, jako jsou volba správné expozice nebo přesné zaostření, ale i celou řadu dalších specifických znalostí a zkušeností, jako například schopnost předvídat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí či obratnost při skrývání, maskování a nepozorovaném přibližování se ke zvěři. V tomto žánru se také obvykle klade větší důraz na estetickou hodnotu snímku než kupříkladu u žurnalistické nebo dokumentární fotografie. Zvířata pak bývají nejčastěji zachycována v akci, například při boji, lovu, nebo v pohybu. S podobnou ambicí vyráželi do terénu i Lukáš Jasanský a Martin Polák, kteří jinak prožili většinu života uvnitř rušných kulis městské aglomerace. Ve svém aktuálním cyklu zkoumají, nakolik může daný fotografický kánon sloužit jako prostředek našeho sbližování s přírodou a prohlubování našich vazeb s její zdánlivě oddělenou sférou.

Podstatou jakéhokoliv zdravého vztahu by však měla být také ochota dívat se na věci tak, jak jsou, tedy bez očekávání a předpojatosti, bez stylistických příkras a vznešených idejí. A právě v tomto směru nám fotografie Jasanského a Poláka mohou o vztahu člověka a obyvatel divoké přírody napovědět mnohé. Podobně jako u svých předchozích cyklů ale nevynášejí nad objekty svého pozorování žádné přímočaré soudy, a ponechávají významovou rovinu své práce do velké míry otevřenou divákovým interpretacím. Vstupují-li Jasanský a Polák do „sirova revíru“, neznamená to nutně, že opouštějí svůj vlastní. Naopak – zůstávají věrní svým prostředkům i záměrům. Ostatně věrnost hrála v jejich fotografiích vždy klíčovou roli.

Text: Pavel Švec

Jdi zpět