Jiří Staněk / Brightness

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

19.10.2022 - 14.01.2023

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Jiří Dušek

Architekt výstavy: Jakub Němec

Vernisáž: 19. 10. 2022, 19:00

Oko, jeho mozek, náš vesmír a vlnoplochy Jiřího Staňka

Zrak je divotvorný orgán a bezesporu nejdůležitější lidský smysl. Jeho prostřednictvím získáváme až osmdesát procent informací o světě kolem nás. Představuje úžasný výsledek evoluce, která jej za několik desítek milionů roků dotáhla téměř k dokonalosti. Jeho podivuhodná anatomie, komplikované zpracování zachyceného obrazu, součinnost očí s mozkem – o tom všem máme stále jenom velmi mlhavé představy.

Podivuhodnost našeho světa však sahá ještě dál… Proud viditelného světla, tj. takového, které dokáže lidské oko vnímat, se někdy chová jako staccato jednotlivých částic a jindy jako vlna. Nejen na úrovni nepostřehnutelného mikrosvěta, ale i v našich vlastních očích. Průchod světla rohovkou, čočkou i sklivcem definují zákony geometrické optiky. Přitom víme, že na podráždění světločivých buněk – čípků i tyčinek – stačí jen několik desítek jednotlivých fotonů.

Nevíme, proč se nám na základě citového vzplanutí zaplaví oči slzami. Nevíme, proč nás příroda vybavila bělmem, díky kterému se můžeme dorozumět beze slov. Nevíme, proč je citlivost našich očí – na rozdíl od mnoha jiných živých organismů – tak omezená. Nevíme, proč a jak lidský mozek dokáže tak dobře udělat pořádek v chaosu, který zaznamenávají naše oči. Vždyť vlastně nevidíme realitu, vnímaný svět není skutečný. Všechno je proud fotonů, který nějakým způsobem interpretuje náš mozek – vše existuje jen v naší představivosti.

Cestou vizualizace vln a částic se vydal i Jiří Staněk. Jeho rastry papírových instalací jsou vlastně makroskopickými vlnoplochami, které mění vzhled s úhlem pohledu žasnoucího diváka. Při bližším nazření navíc připomínají detailní pohledy na povrch našeho Slunce. Ten je strukturován granulací, tedy vrcholky vzestupných proudů o několik set stupňů teplejších než okolí, které přenášejí energii z vnitřních oblastí směrem k povrchu.

Díky tomu je viditelná část Slunce ohřátá na teplotu pět a půl tisíce stupňů Celsia. Díky tomu je na planetě Zemi již po čtyři miliardy roků možný život. Díky němu se z mozku našich pradávných předků vylouplo oko, které dokáže vnímat vlastní vesmír. Díky představivosti autora Jiřího Staňka a také návštěvníků existuje i výstava Brightness.

Jdi zpět