Filip Dvořák: The Ravine – The Room

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Filip Dvořák: The Ravine – The Room

22.02.2023 - 06.05.2023

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Michal Stolárik

Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00

Díra, která nebyla a teď tam je.

Filip Dvořák patrí k mladej generácii českých vizuálnych umelcov a jeho multimediálna tvorba prirodzene prechádza od expandovanej povahy maľby a závesných obrazov cez objekty, inštalácie až k práci s videom či autorským textom. Fluidný rukopis diel vychádza zo širokého záberu autorovej inšpirácie – Dvořáka fascinujú dejiny, historické ornamenty, príroda a prírodné úkazy, špekulatívne fikcie či materiály s ich symbolickými významami. V jeho postkonceptuálnom uvažovaní sledujeme cielenú formálnu redukciu a čistotu remeselného spracovania v kontraste so silným emocionálnym nábojom so sklonom k melancholickému spektru pocitov pominuteľnosti, nádeje či očakávania. Pracuje v cykloch, varíruje formy a motívy, hľadá ideálne verzie a kompozície.

Svět je strž a strž je světem.

Samostatná výstava The Ravine – The Room je pokračovaním Dvořákovej série Strž, ktorou od roku 2020 rozvíja rovnomennú autorskú poviedku. V krátkom texte opisuje realitu spoločenstva žijúceho v rokline, ktorá vznikla po nečakanom zosuve pôdy. Nádeje a túžby obyvateľov žijúcich v limitovanom priestore sa upierajú na vytúžený moment, keď strom, o ktorý sa spoločne starajú, dorastie do takej výšky, že domovskú roklinu budú schopní opustiť a zažiť realitu sveta „tam hore“. Ako každé heterogénne spoločenstvo sa ani toto nezhodne na všetkom. Snaha o dialóg je miestami nemožná a názory na svet sa prirodzene líšia.

Dvořákova fikcia je plná symboliky, viery a nádeje, trpezlivosti a očakávania. Bájka o Strži je jednoduchou a ľahko pochopiteľnou autorovou fantáziou, ktorej sila, údernosť a obrazotvornosť tkvie v obsahovej redukcii, repetíciách a historizujúcej lyrickosti. Vo svojej textovej verzii je plnohodnotne zrozumiteľná, sú to však práve imaginatívne a fiktívne artefakty, ktoré vytvárajú klamlivý pocit existencie paralelnej reality.

Ale musí tam snad přece něco být. Musí.

Musí být i něco víc.

Doteraz realizované výstavné prezentácie imaginárneho sveta (Strž, 2020, Luxfer Gallery, Česká Skalice; Ravine Culture,2021, Berlínskej model, Praha; Ve strži a jiné příběhy, 2022, GAVU, Cheb) spájala eklektická forma, ktorej prostredníctvom Dvořák komunikoval predstavu, že diela vznikli od rôznych autorov. Minulé výstavné celky pozostávali z tradične ladených krajinomalieb s romantizujúcimi pohľadmi na roklinu alebo objekty a maľby zobrazujúce strom ako symbol rastúcej nádeje. Rukopis diel bol rôznorodý, no spájal ich spoločný záujem o realitu onoho sveta.

V aktuálnom výstavnom environmente Dvořák mení fokus z makra na mikro a zameriava sa okrem iného aj na fragmenty z jednej izby neznámeho hrdinu. Gros tvoria závesné objekty – manipulované drevené obklady s kovanými medenými detailmi. Fiktívne readymady spoločne s obrazotvornými muzeálnymi rekonštrukciami kedysi pravdepodobne funkčných predmetov približujú jednotlivé časti Strže. Pôvodný formálny eklektizmus sa homogenizuje, pričom už na prvý pohľad odkazuje na povedomé historizujúce formy a znaky. Sledujeme postupné opúšťanie ornamentu smerom k rigidnej geometrii a kvadratickým vzorom, prvky modernistickej architektúry a dizajnu – niekde medzi Josefom Hoffmannom, Charlesom Renniem Mackintoshom, Art Nouveau a secesiou. V kombinácii s futuristicky a miestami dystopicky ladenou špekuláciou, estetikou starých múzeí či pseudoedukatívnymi prvkami Dvořák bližšie objasňuje podrobnosti a ďalej rozvíja existenciu spoločenstva v rokline.

Možná však už příští jaro, možná že už příští rok,

dosáhnou větve tak blízko k hornímu okraji,

že bude stačit jen jeden malý skok.

Jdi zpět