Jan Šerých: O důslednosti vědy

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Jan Šerých: O důslednosti vědy

22.02.2023 - 06.05.2023

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Tomáš Dvořák

Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00

S Janem Šerých patříme k poslední generaci, jež měla ve svých dětských pokojíčcích glóbus. Dítko dostalo dekorativní naučnou pomůcku zpravidla při nástupu na základní školu, neboť povědomí o celku světa a schopnost vyznat se v mapě patřila spolu se čtením, psaním, počítáním a určováním času k základním kulturním technikám naplňujícím moderní ideál gramotnosti. Popularita kulovitých, mnohdy otočných, reliéfních, či dokonce svítících modelů Země vzrostla v 70. letech 20. století v důsledku kosmických programů na obou stranách železné opony a příležitosti pohlédnout na naši planetu zvenčí prostřednictvím snímků pořízených kosmonauty. Glóbus tak už neodkazoval jen k dobrodružným mořeplavbám a poutím, když na jeho povrchu byla stejně všechna místa popsána, jako spíše k objevování vesmíru: Země jako taková se stala domácím přístavem.

Svému synovi jsem už glóbus nepořídil. Důvodem byl nejen fakt, že modely naší planety nosíme dnes běžně po kapsách, ale také nemístnost takového daru, provinilost pociťovaná při „předávání“ planety nastupující generaci. Na glóbusu dnes můžeme objevovat maximálně ubývající ledovce, potápějící se tropické ostrovy, nebo ty nové, tvořené odpadky. Trasy zámořských objevitelů obsadily kontejnerové lodě a bárky s běženci. Geografie je dnes neodmyslitelně geopolitikou; mapy zobrazují nejen nerovnosti povrchu zeměkoule, ale i nerovnosti mezi jejími obyvateli. Tím, co mne na žákovských glóbusech odrazovalo nejvíc, však bylo jejich malé a fixní měřítko, redukující je na pouhý dekorativní symbol, a plochost obrazu, kterou jeho nalepení na kouli jenom zdůrazňuje. Trojrozměrný glóbus lže více než rovinná plocha mapy: ač se tak na první pohled jeví, papír nebo plastová fólie nemají žádný vnitřek či hloubku.

Nemám zde na mysli vnitřní sféry Země, které jsou nám stejně nepřístupné jako vnější vesmír, nýbrž oblast silnou pouhých několik kilometrů, kterou jako pozemšťané obýváme. Bruno Latour tuto relativně tenkou vrstvu, křehký biofilm přežívající na rozhraní pevniny, vody a vzduchu, ve svých posledních knihách a projektech nazval „kritickou zónou“. Jakkoli je vzhledem k velikosti planety a univerza vůbec zanedbatelná, má svoji tloušťku a hutnost, není pouhým povrchem, nýbrž živou a rozrůzněnou vrstvou, kůží, povlakem. Fólii z glóbusu je třeba sloupnout a řádně prozkoumat, z čeho a jak je udělána.

Kritickou zónu lze zahlédnout pouze z jistého odstupu: musíme vylézt na strom nebo na kopec, vzlétnout v balónu nebo letadle, dnes pak můžeme z pohodlí domova využít virtuálních glóbusů tvořených množstvím průběžně aktualizovaných družicových snímků. Mezi nejpopulárnější patří Google Earth, který vyvolává dojem kontinuální a homogenní mapy, v níž si můžeme přiblížit libovolné místo na Zemi a prohlížet si kulisy existence pozemšťanů. Ve skutečnosti však jeho software skládá obrazy pořízené různými poskytovateli, s různým prostorovým rozlišením či úrovní detailů, s různou barevností a z různých dob (ukrajinský Bachmut na Google Earth ještě existuje). Zvláště na méně exponovaných místech lze odhalit jeho mozaikovitost a složitost (v původním smyslu složenosti), čím více se Zemi přiblížíme. Přibližování a vzdalování, přeostřování a zoomování dnes patří mezi nejdůležitější mediální techniky. Není náhodou, že zlatá éra zoomu v kinematografii spadá do 70. let, doby probouzejícího se planetárního vědomí podníceného kosmickými lety, kdy zoomování ještě implikovalo možnost plynulého přechodu mezi různými dimenzemi vztaženými v posledku vždy k člověku. Zoom však není jen optickým, estetickým efektem, neboť je zároveň a hlavně technikou poměřování. Je zvláštním druhem pohyblivého obrazu (nikoli již ve smyslu virtuálního pohybu filmu, ale ani pohybu člověka navigujícího se prostřednictvím mapy); mění měřítka věcí a tím i samotných pozorovatelů. Spíše než jako techniku přehledu a přivlastnění můžeme zoom chápat a využít k setkávání se s jinakostí a učit se přibližování a vzdalování, blízkosti a odstupu ve smyslu prostorovém, časovém, mentálním i kulturním. Takové setkání již není manipulací s unifikovaným, úhledně upraveným modelem světa, nýbrž vyjednáváním konkrétních osob v konkrétních situacích, v nichž jsme vždy současně detailem i celkem.

Jdi zpět