Jan Šerých: O důslednosti vědy

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Jan Šerých: O důslednosti vědy

22.02.2023 - 06.05.2023

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Tomáš Dvořák

Vernisáž: 22. 2. 2023, 19:00

S Janem Šerých patříme k poslední generaci, jež měla ve svých dětských pokojíčcích glóbus. Dítko dostalo dekorativní naučnou pomůcku zpravidla při nástupu na základní školu, neboť povědomí o celku světa a schopnost vyznat se v mapě patřila spolu se čtením, psaním, počítáním a určováním času k základním kulturním technikám naplňujícím moderní ideál gramotnosti. Popularita kulovitých, mnohdy otočných, reliéfních, či dokonce svítících modelů Země vzrostla v 70. letech 20. století v důsledku kosmických programů na obou stranách železné opony a příležitosti pohlédnout na naši planetu zvenčí prostřednictvím snímků pořízených kosmonauty. Glóbus tak už neodkazoval jen k dobrodružným mořeplavbám a poutím, když na jeho povrchu byla stejně všechna místa popsána, jako spíše k objevování vesmíru: Země jako taková se stala domácím přístavem.

Svému synovi jsem už glóbus nepořídil. Důvodem byl nejen fakt, že modely naší planety nosíme dnes běžně po kapsách, ale také nemístnost takového daru, provinilost pociťovaná při „předávání“ planety nastupující generaci. Na glóbusu dnes můžeme objevovat maximálně ubývající ledovce, potápějící se tropické ostrovy, nebo ty nové, tvořené odpadky. Trasy zámořských objevitelů obsadily kontejnerové lodě a bárky s běženci. Geografie je dnes neodmyslitelně geopolitikou; mapy zobrazují nejen nerovnosti povrchu zeměkoule, ale i nerovnosti mezi jejími obyvateli. Tím, co mne na žákovských glóbusech odrazovalo nejvíc, však bylo jejich malé a fixní měřítko, redukující je na pouhý dekorativní symbol, a plochost obrazu, kterou jeho nalepení na kouli jenom zdůrazňuje. Trojrozměrný glóbus lže více než rovinná plocha mapy: ač se tak na první pohled jeví, papír nebo plastová fólie nemají žádný vnitřek či hloubku.

Nemám zde na mysli vnitřní sféry Země, které jsou nám stejně nepřístupné jako vnější vesmír, nýbrž oblast silnou pouhých několik kilometrů, kterou jako pozemšťané obýváme. Bruno Latour tuto relativně tenkou vrstvu, křehký biofilm přežívající na rozhraní pevniny, vody a vzduchu, ve svých posledních knihách a projektech nazval „kritickou zónou“. Jakkoli je vzhledem k velikosti planety a univerza vůbec zanedbatelná, má svoji tloušťku a hutnost, není pouhým povrchem, nýbrž živou a rozrůzněnou vrstvou, kůží, povlakem. Fólii z glóbusu je třeba sloupnout a řádně prozkoumat, z čeho a jak je udělána.

Kritickou zónu lze zahlédnout pouze z jistého odstupu: musíme vylézt na strom nebo na kopec, vzlétnout v balónu nebo letadle, dnes pak můžeme z pohodlí domova využít virtuálních glóbusů tvořených množstvím průběžně aktualizovaných družicových snímků. Mezi nejpopulárnější patří Google Earth, který vyvolává dojem kontinuální a homogenní mapy, v níž si můžeme přiblížit libovolné místo na Zemi a prohlížet si kulisy existence pozemšťanů. Ve skutečnosti však jeho software skládá obrazy pořízené různými poskytovateli, s různým prostorovým rozlišením či úrovní detailů, s různou barevností a z různých dob (ukrajinský Bachmut na Google Earth ještě existuje). Zvláště na méně exponovaných místech lze odhalit jeho mozaikovitost a složitost (v původním smyslu složenosti), čím více se Zemi přiblížíme. Přibližování a vzdalování, přeostřování a zoomování dnes patří mezi nejdůležitější mediální techniky. Není náhodou, že zlatá éra zoomu v kinematografii spadá do 70. let, doby probouzejícího se planetárního vědomí podníceného kosmickými lety, kdy zoomování ještě implikovalo možnost plynulého přechodu mezi různými dimenzemi vztaženými v posledku vždy k člověku. Zoom však není jen optickým, estetickým efektem, neboť je zároveň a hlavně technikou poměřování. Je zvláštním druhem pohyblivého obrazu (nikoli již ve smyslu virtuálního pohybu filmu, ale ani pohybu člověka navigujícího se prostřednictvím mapy); mění měřítka věcí a tím i samotných pozorovatelů. Spíše než jako techniku přehledu a přivlastnění můžeme zoom chápat a využít k setkávání se s jinakostí a učit se přibližování a vzdalování, blízkosti a odstupu ve smyslu prostorovém, časovém, mentálním i kulturním. Takové setkání již není manipulací s unifikovaným, úhledně upraveným modelem světa, nýbrž vyjednáváním konkrétních osob v konkrétních situacích, v nichž jsme vždy současně detailem i celkem.

Jdi zpět