Mia Milgrom / Mining the Undersense

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Mia Milgrom / Mining the Undersense

24.05.2023 - 29.07.2023

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Pavla Sceranková

Vernisáž: 24. 5. 2023, 19:00

ELIPSA první znamení tlaku na kruh a obrana deformací.^{^[1]}

Železo vzniká v nitru hvězd jako poslední prvek, který lze tímto způsobem připravit. Jeho přítomnost v jádru hvězdy nakonec způsobí gravitační kolaps a výbuch supernovy. Tím se spolu s ostatními prvky rozptýlí do vesmírného prostoru. Je to to samé železo, které se pak stane součástí organokovové sloučeniny hemoglobinu, jež hraje klíčovou roli v transportu kyslíku z plic do tělesných tkání, a je proto nezbytná pro dýchání.^{^[2]} I přesto, že mezi výbuchem supernovy a nádechem je nesmírná vzdálenost, jsou částečně podmíněné stejným prvkem. Komplexní provázanost dějů kolem nás může způsobovat úzkost a úžas zároveň. Mia Milgrom ji reflektuje intuitivně a jakoby mimoděk skrze svoji vášeň pro materiál.

Výchozím momentem výstavy byl zájem o „jazyk napětí, které vzniká v narušených situacích“.^{^[3]} Mia o nich uvažuje pohledem geoložky, která má možnost nahlédnout do „systému, podpůrné struktury, která udržuje lokální rovnováhu, … mezi vrstvami organických nánosů se střádají lidské stopy a objekty, které se postupně rozkládají, stékají do hlubších vrstev a kontaminují půdu“.^{^[4]}

Výstavu tvoří minimalistické situace, které jsou prostorovou metaforou podpůrné struktury těsně před pádem, rovnováhy, již udržuje chybná součástka. I když jsou všechny převážně ze železa, to, co na sebe stahuje pozornost, jsou detaily spojů. Na první pohled jsou vložené dřevěné nebo keramické části nesmyslným oslabením konstrukce. Neudržitelnost systémů, ve kterých žijeme, je také to, o čem Mia přemýšlí. Celek však neoslabuje překvapivě materiál spojů, začne se rozpadat, až když ho chceme uspořádat, vysvětlit, kontrolovat. „Vytvářením nesmyslných momentů se možná naopak přibližujeme k narativům, které nabízí nelineární východiska.“^{^[5]}

Na vnímání potenciálu nelineárních východisek, která jsou příslibem úlevy, je potřeba ztišení a vnitřní klid. Točíme se v kruhu. Cítíme východisko z únavy, ale jsme příliš unaveni, abychom po něm natáhli ruku. Mia nám ji podává formou nerovnosti, která naruší předpokládanou trajektorii pohybu. Socha je věc, která jedná. Jednání iniciuje její fyzická přítomnost, samotná akce se děje jinde. Do výstavního prostoru mě vtahuje ocelový tvar zaseknutý mezi strop a podlahu. Konfrontuje mě s nevyslovenou otázkou. Jde o elipsu, která do mezery mezi stropem a podlahou přesně zapadla, nebo to je kruh zdeformovaný tlakem stropu? Otázku si uvědomím, ale odpověď je irelevantní. Myšlenky se rozptýlí prohlížením vložených segmentů. Zůstávám u nich.

Narušená dráha elipsy mě vyveze ke vzpomínce na spojení slov z knihy Pedagogiky utlačovaných: být více.^{^[6]} Stojí jako výzva k emancipaci, jako opozice k imperativu: jsi méně. Slova vytržená z Freirovy komplexní analýzy působí takto trochu rozpačitě. Ptám se, jak být více; jak chtít méně; jak chtít méně, abych mohla být více? Vracím se k vloženým segmentům. Myšlenky se mi u nich rozostří, jako by jejich přítomnost byla překážkou. Zvykám si na ten pocit a začínám si ho užívat. Vzpomenu si na Jane Bennett. V eseji Síla věcí píše: „Možná však po nás samotná myšlenka síly věcí a živoucí hmoty požaduje příliš moc: vědět více, než je vůbec možné vědět.“^{^[7]} V eseji, která pojednává krom jiného o podobnosti mezi Adornovou neidentitou a sílou věcí, mezi „konkrétním materialismem“ a vitálním materialismem, uvádí pod čarou interpretaci Adornova pojetí neidentity u Romana Colese. Roman Coles o Adornovi píše: „objekty nejsou koncepty postihovány bezezbytku, a život se tak vždy bude vymykat našemu poznání a kontrole. Negativní dialektika je ‚morálkou myšlení‘, která pečuje o velkorysost vůči druhému a vůči neidentitě v sobě samém.“^{^[8]}

Chtít méně, být více, najít cestu, jak zmírnit utrpení zapříčiněné snahou o ovládnutí všech věcí.

^{^[1]} PADRTA, Jiří. Pracovat v souladu s kosmem a živly. In: KUJELOVÁ, Denisa, ed. Karel Malich & utopické projekty / Karel Malich & Utopian Projects. Brno: Fait Gallery, 2021, s. 23. ISBN 978-80-908446-0-5.

^{^[2]} Železo. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2023-04-25]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezo#

^{^[3]} Mia Milgrom, koncept výstavy.

^{^[4]} Ibidem.

^{^[5]} Ibidem.

^{^[6]} FREIRE, Paulo. Pedagogika utlačovaných. Praha: Neklid, 2022. ISBN 978-80-908247-9-9.

^{^[7]} BENNET, Jane, Síla věcí, s. 122. In: JANOŠČÍK, Václav, LIKAVČAN, Lukáš a Jiří RŮŽIČKA, ed. Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Displey, 2017. ISBN 978-80-87108-72-7.

^{^[8]} BENNET, Jane, Síla věcí, s. 123. In: JANOŠČÍK, Václav, LIKAVČAN, Lukáš a Jiří RŮŽIČKA, ed. Mysl v terénu: filosofický realismus v 21. století. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, Displey, 2017. ISBN 978-80-87108-72-7.

Jdi zpět