NÉPHÉLI BARBAS / THE SKY SERENE AS A VAST AQUARIUM

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

NÉPHÉLI BARBAS / THE SKY SERENE AS A VAST AQUARIUM

25.10.2023 - 13.01.2024

Fait Gallery PREVIEW, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorka: Eva Slabá

Vernisáž: 25. 10. 2023

Néphéli Barbas se ve svém posledním cyklu prací zabývá městskou zkušeností – zaznamenává drobné detaily, jako jsou deštěm zmáčené autobusové zastávky, odlesky zrcadel v barech a skleněných pasážích. Tímto způsobem odkrývá svou fascinaci současnými metropolemi a zároveň zachycuje složitou souhru různých historických vrstev, ke které v těchto místech dochází. Její drobné pečlivé kresby kopírují vertikalitu velkoměst, zatímco instalace z kovu a barevného skla představují klidnou a tichou alternativu k běžně rušnému a neustále se měnícímu městskému prostředí.

Poslední cyklus prací francouzské umělkyně řeckého původu Néphéli Barbas vychází z jejího dlouhodobého putování městským prostředím. Přestože se jedná o osobní zachycení mihotavých odlesků autobusových zastávek po dešti, odrazů v zrcadlech barů, pasáží se skleněnými střechami či prodejen ryb, daří se Barbas citlivě interpretovat sdílenou každodennost metropolí. Skrze autorčino stopování proto nalézáme místa, která lze s obtížností přesně určit na mapě, místa, jejichž znaky a struktury jsou si podobné. Tak jako Italo Calvino ve svých Neviditelných městech^{^[1]} ukazuje, že si každý člověk nosí v mysli město, jež se skládá pouze z rozdílů, město bez tvarů a určité podoby, které skutečná města dotvářejí, stejně tak Barbas skrze svá díla poukazuje na to, jak může být Praha Paříží či Brusel Buenos Aires. Slovy Calvina je to právě jakási fascinace bezčasovostí a magičností současných měst; fascinace navrstvením různých kulturních či architektonických projevů a stylů v různých časových úsecích lidské historie, jež vyplouvají na povrch.

Vedle Calvina a jeho atlasu ztracených měst lze pohlížet jako na sestavovatele „magické encyklopedie“^{^[2]} rovněž na Waltera Benjamina. Benjamin metropole definoval skrze „nový“ (neteoretický) způsob psaní o civilizaci v nedokončeném díle Projekt arkády (Das Passagen-Werk)^{^[3]} – montáži textových fragmentů pocházejících z minulosti a jeho soudobé současnosti, jež Didi-Huberman nazval antropologickou topografií města.^{^[4]}Jak název souboru textů napovídá, Benjamin byl fascinován (mimo jiné) podloubími a pasážemi, ve kterých ulice splývají s interiérem. Přemýšlel o nich jako o vnitřních bulvárech, asamblážích míst, postav a předmětů, kde se opakující se a nečekané prolíná, pozastavených dialektických obrazech, v nichž minulost kaleidoskopicky naráží na živoucí mnohovrstevnatost velkoměsta. V arkádách se lidé mohou oddávat aktivitám pod ničím nerušenou oblohou, v miniatuře vlastního světa bez zásahu živlů. Fascinaci tímto typem prostředí lze nalézt i v určitém typu flanérství, jež je vlastní tvorbě Barbas.

Uvedený aspekt je evidentní při bližším zkoumání námětů kreseb, jež spojují tři klíčové prvky: prvním z nich je vždy prostor modernity, druhým je kolize různých časových rovin v tomto prostoru a třetím je nalézání liminality, vyjádřené reflexním povrchem, jako je sklo nebo zrcadlo. Ať už se jedná o zmiňovaný bar, ve kterém se setkávají „barokní“ štukový strop a sloupy s plazmovou obrazovkou, o dřevěnou neogotickou vrátnici s bezpečnostní kamerou, či o autoportrét v secesní pasáži. Výstavu Néphéli Barbas lze chápat jako travelogue ambivalentních míst vznášejících se v limbu; snahu o exkurzi do paměti prostoru, jež se stává ústředním vypravěčem příběhu. Drobné, pečlivě provedené kolorované kresby na papíře jsou adjustovány v konstrukčně sofistikovaných instalacích na pomezí objektu a výstavní architektury. Na jedné straně se setkáváme s ohýbanými kovovými rámy, na straně druhé pak s vitrínami z barevného skla, obojí vzdáleně adoptují názvosloví modernismu poloviny minulého století.

Volba materiálů není pro umělkyni náhodná – zvláštní pozornost, kterou na papíře zastupuje aspekt reflexe světla, prostupování pohledů a odlesků, jež se snaží autorka při svých procházkách ukotvit, je akcentován mimo plochu obrazu skrze vlastnosti kovových a skelních prostorových instalací. Přímá žitá zkušenost vertikality současného města se propisuje nakonec i do samotného formátu drobných děl, jejichž obyvatelé jsou často opuštění, ponecháni vlastní introspekci či práci, ztraceni v rušném kolektivním pohledu veřejných míst. I tato místa však nakonec často usilují o soukromé kouty v prostorech charakterizovaných svou průchodností a průhledností. Zobrazením prchavých momentů, směsice zážitků, dojmů a poznatků, zajišťuje umělkyně jejich trvání a brání se před jejich i svým zapomněním, „… protože město a nebe nezůstávají nikdy stejné.“^{^[5]}

^{^[1]} Italo Calvino,Neviditelná města, Praha 1986.

^{^[2]} JM Coetzee, The Man Who Went Shopping for Truth, The Guardian, https://www.theguardian.com/books/2001/jan/20/history.society, vyhledáno 18. 9. 2023.

^{^[3]} Walter Benjamin, The Arcades Project, Cambridge 1999.

^{^[4]} Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna: esej o spadlé draperii, Praha 2009, s. 68–70.

^{^[5]} Italo Calvino, Neviditelná města, Praha 1986, s. 124.

Jdi zpět