JIŘÍ THÝN / MILUJ ŽIVOT

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

25.10.2023 - 13.01.2024

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Jiří Ptáček

Vernisáž: 25. 10. 2023

Jiří Thýn (nar. 1977) je považován za předního českého post-konceptuálního fotografa střední generace. V uplynulých dvaceti letech prošel cestou zkoumání fotografického média a jeho vztahů k jiným uměleckým oblastem: objektu, instalaci, pohyblivému obrazu, poezii, kresbě nebo malbě. Skrze tato „ostatní média“ však vždy primárně spěl k použití fotografie coby nástroje, který mu umožní empatický, emocionálně zabarvený a zákonitě subjektivní vhled do problému, který si před sebe postavil.

Soubory Jiřího Thýna nejsou pouze reflexí fotografického média a jeho vztahu k dalším uměleckým disciplínám. V podstatě vždy se jimi totiž jejich autor pokouší otevřít přístup k tématům, která subjektivně pociťuje jako aktuální a naléhavá. Obvykle bývají hluboce osobní až existenciální povahy. Prostřednictvím vlastních i přivlastněných fotografií vede dialog se sebou samotným, a to výhradně v režimu obrazu, který nechává vyklouznout ze záchytné sítě pojmového myšlení podobně jako mýdlo z mokrých rukou. Thýn chce jednat obrazem, protože si uvědomuje, že tak dochází k odlišným poznatkům, podobně jako básník uchopuje skutečnost jinak než vědecký pracovník. Možná právě k tomu v minulosti měl vést jeho experiment s tzv. nenarativní fotografií, v rámci kterého se dějový aspekt fotografií pokoušel překonat gesty jejich interpretace abstrakcí, konkrétně dekontextualizacemi a různorodými bezprostředními výtvarnými zásahy. Fotografie je pro něj opravdovým „médiem“, které stojí mezi tématem a autorem a umožňuje mu propojit obsahové a emocionální vrstvy v jednom výtvarném celku.

Pokusíme-li se najít společný jmenovatel souboru, který poprvé představuje na výstavě Miluj život, je jím patrně obrazová kontemplace nad možností a nemožností odstupu od situací a událostí, které nás obklopují. Je možné poodstoupit od tragédií, jejichž obrazové echo k nám doléhá ze všech stran? Je možné vystoupat na orbitu Země a pohlédnout na všechno, co se na ní děje, nezúčastněnýma očima? Je jakási nadčasovost slušná k těm, kteří žijí v přítomnosti? Nestane se člověk v takovém případě nesoucitným, blahosklonným cynikem?

Fotografie Jiřího Thýna nám nedávají odpovědi, protože s vyslovenými odpověďmi vždy umlkají otázky. Jsou vlastně přemítáním nad obrazy neštěstí, smrti a zkázy. Fenoménů, které se nevytrácejí, i když na sebe berou nové podoby. Vysoké rozlišení digitálních snímků nabízí až nebezpečně silný smyslový zážitek. Lze ale takovým obrazům podlehnout pro jejich mimořádné estetické kvality? Nebo naopak takto pojaté obrazy mají zesilovat emocionální účinek, podobně jako to činí vypjatě expresivní a naturalistické výjevy utrpení v malbách a sochách pozdní gotiky? Ty však naše předky měly obrátit k Bohu. K čemu takové obrazy mají obrátit nás? V nejistotu se obrací rovněž imperativ v názvu. Lze život milovat se vším všudy, ve všech jeho projevech, i v těch bezcitných a krutých? Je to vůbec v silách člověka? Lze to někomu nakázat? Důrazně doporučit? Nebo ta slova Thýn šeptá sám sobě?

Takže miluj život, jestli to dokážeš.

Jdi zpět