22.05.2024 - 27.07.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátorka: Silvia L. Čúzyová
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.
Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.
Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“
-
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Šimon Kadlčák
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vířivé erupce energetických výbojů stvořily spojováním částic hmotu, hmota nabývala na objemu a zvětšovala se, vyplňovala prostor, začala tvořit tvary. Vznikaly tvary nejrůznějších forem a rozměrů, které se dále proměňovaly v čase. Některé formy působily proti jiným jako nebývale nestabilní, pomíjivé a prchavé, a ty druhé vůči nim jako statické a neměnné. Pravdou ovšem bylo, že existovaly také formy, vedle nichž vypadaly ty pomíjivé jako stabilní, a také formy, vedle kterých ty zdánlivě statické hýřily neustálým pohybem. Jednou z forem, která se někdy v průběhu tohoto procesu manifestovala (někdy se nesprávně říká, že to bylo až na jeho konci), byl člověk. Také on byl, stejně jako všechno ostatní, stvořen prachem hvězd, prvky vyvrženými z jejich jader spojujících se do větších celků, vyjádřením kosmického vědomí, které počalo zkoumat samo sebe. Zdá se, že vědomá hmota (či zhmotněné vědomí) vnímá okolní svět ponejvíce kontaktem s další hmotou. Tam, kde dochází k dotyku, nastává vzájemné poznávání. Hmota odráží i vyzařuje světlo. Protože jsou hmota a energie totéž[1], stalo se světlo prodlouženým chapadlem (od chápat) zvědomující se hmoty. K vnímání již není nutné se dotýkat přímo, dotýkat se lze i na dálku.
Habima Fuchs, hmota zkoumající samu sebe, přináší do světlem zalité haly Fait Gallery MEM objekty, rozmisťuje je, člení jimi prostor, staví je do vzájemných souvztažností a ty soustředěně vyvažuje. Výstava pro ni znamená příležitost k dočasnému zastavení a fixaci aktuální fáze osobního průzkumu světa a představení jeho fragmentárního výseku druhým v podobě prostorového záznamu. Výstava je momentem vybízejícím k přerušení obvyklé pracovní rutiny hnětení hmoty do symbolickými významy nabitého tvaru, možností reflexe a sdílení s dalšími lidmi. Obraznost děl Habimy Fuchs je protkaná výraznými motivy a asociacemi, které však ostatním předkládá ke svobodné konfrontaci s vlastními kontexty a následné interpretaci na jejich základě. Důvěřuje přitom vzájemnému porozumění. Kořeny obrazů, s nimiž pracuje, totiž vyrůstají ze sdíleného podhoubí „kolektivního informačního archivu“: jeho vědomé úrovně tvoří nánosy po tisíciletí předávané zkušenosti mnoha generací lidského života ve formě obrazů, knih, myšlenek či pocitů… A ty nevědomé zase miliardy let zkušenosti života organického (ve formách, které člověk vždy důvěrně pozná, ale jež svými způsoby komunikace dovede vyjádřit jedině opisem).
Aktuální autorská konstelace se vyznačuje geometrickým členěním určeného prostoru, vzdušností, ponecháním volného místa k poznávání prostoru pohybem i k interpretaci. Jednotlivě rozmístěné elementy vytvářejí „neurální uzly“, místní shluky artefaktů, jimiž jsou určovány konečné možnosti pohybu diváctva prostorem. Právě relace objektů v prostoru a jeho hranice jsou tím, co nám umožňuje si ho uvědomit a prožít. Pokud se však prostorem chceme pohybovat, musíme vždy využít jeho volné části, vyhnout se překážkám, obcházet hmotu. Může nám to připomenout často opomíjený a nesnadno představitelný fakt, že veškerá hmota ze všeho nejvíc obsahuje právě prázdný prostor.[2] Teprve neviditelné vzájemné vazby, energetické působení mezi nimi, jsou tím, co vytváří konečnou iluzi pevnosti a stability. Skutečností je však pohyb, neustálé přeskupování, procesy vzniku a zániku, obnovy a růstu.
Na osobní úrovni znamená možnost uspořádat výstavu pro Habimu Fuchs příležitost k zhmotnění, či vizuálnímu zaříkání, afirmace za (znovu-?) nastolení rovnováhy v nikoli menším než kosmickém významu. Rovnováha znamená symetrii a symetrie znamená vyváženou symbiózu vznikání a zanikání, jednotu manifestovanou podvojným způsobem. Toto je princip věčnosti a my jsme hmota, tedy energie, která se přeskupuje, a jednou je tím a pak zase tímhle, někdy je „velká“ a jindy je „malá“, někdy je její proměna dlouhotrvající a jindy překypuje mumrajem života, a navzdory zdání exkluzivní individuální existence je teprve vzájemnost (skládající se z jedinečností) nepřetržitým propojením všeho v prostorovém i časovém smyslu, tím, čemu rozumíme pod pojmem svět.