Habima Fuchs / Matter in Eternity

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Habima Fuchs / Matter in Eternity

21.02.2024 - 04.05.2024

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Šimon Kadlčák

Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00

Vířivé erupce energetických výbojů stvořily spojováním částic hmotu, hmota nabývala na objemu a zvětšovala se, vyplňovala prostor, začala tvořit tvary. Vznikaly tvary nejrůznějších forem a rozměrů, které se dále proměňovaly v čase. Některé formy působily proti jiným jako nebývale nestabilní, pomíjivé a prchavé, a ty druhé vůči nim jako statické a neměnné. Pravdou ovšem bylo, že existovaly také formy, vedle nichž vypadaly ty pomíjivé jako stabilní, a také formy, vedle kterých ty zdánlivě statické hýřily neustálým pohybem. Jednou z forem, která se někdy v průběhu tohoto procesu manifestovala (někdy se nesprávně říká, že to bylo až na jeho konci), byl člověk. Také on byl, stejně jako všechno ostatní, stvořen prachem hvězd, prvky vyvrženými z jejich jader spojujících se do větších celků, vyjádřením kosmického vědomí, které počalo zkoumat samo sebe. Zdá se, že vědomá hmota (či zhmotněné vědomí) vnímá okolní svět ponejvíce kontaktem s další hmotou. Tam, kde dochází k dotyku, nastává vzájemné poznávání. Hmota odráží i vyzařuje světlo. Protože jsou hmota a energie totéž^{^[1]}, stalo se světlo prodlouženým chapadlem (od chápat) zvědomující se hmoty. K vnímání již není nutné se dotýkat přímo, dotýkat se lze i na dálku.

Habima Fuchs, hmota zkoumající samu sebe, přináší do světlem zalité haly Fait Gallery MEM objekty, rozmisťuje je, člení jimi prostor, staví je do vzájemných souvztažností a ty soustředěně vyvažuje. Výstava pro ni znamená příležitost k dočasnému zastavení a fixaci aktuální fáze osobního průzkumu světa a představení jeho fragmentárního výseku druhým v podobě prostorového záznamu. Výstava je momentem vybízejícím k přerušení obvyklé pracovní rutiny hnětení hmoty do symbolickými významy nabitého tvaru, možností reflexe a sdílení s dalšími lidmi. Obraznost děl Habimy Fuchs je protkaná výraznými motivy a asociacemi, které však ostatním předkládá ke svobodné konfrontaci s vlastními kontexty a následné interpretaci na jejich základě. Důvěřuje přitom vzájemnému porozumění. Kořeny obrazů, s nimiž pracuje, totiž vyrůstají ze sdíleného podhoubí „kolektivního informačního archivu“: jeho vědomé úrovně tvoří nánosy po tisíciletí předávané zkušenosti mnoha generací lidského života ve formě obrazů, knih, myšlenek či pocitů… A ty nevědomé zase miliardy let zkušenosti života organického (ve formách, které člověk vždy důvěrně pozná, ale jež svými způsoby komunikace dovede vyjádřit jedině opisem).

Aktuální autorská konstelace se vyznačuje geometrickým členěním určeného prostoru, vzdušností, ponecháním volného místa k poznávání prostoru pohybem i k interpretaci. Jednotlivě rozmístěné elementy vytvářejí „neurální uzly“, místní shluky artefaktů, jimiž jsou určovány konečné možnosti pohybu diváctva prostorem. Právě relace objektů v prostoru a jeho hranice jsou tím, co nám umožňuje si ho uvědomit a prožít. Pokud se však prostorem chceme pohybovat, musíme vždy využít jeho volné části, vyhnout se překážkám, obcházet hmotu. Může nám to připomenout často opomíjený a nesnadno představitelný fakt, že veškerá hmota ze všeho nejvíc obsahuje právě prázdný prostor.^{^[2]} Teprve neviditelné vzájemné vazby, energetické působení mezi nimi, jsou tím, co vytváří konečnou iluzi pevnosti a stability. Skutečností je však pohyb, neustálé přeskupování, procesy vzniku a zániku, obnovy a růstu.

Na osobní úrovni znamená možnost uspořádat výstavu pro Habimu Fuchs příležitost k zhmotnění, či vizuálnímu zaříkání, afirmace za (znovu-?) nastolení rovnováhy v nikoli menším než kosmickém významu. Rovnováha znamená symetrii a symetrie znamená vyváženou symbiózu vznikání a zanikání, jednotu manifestovanou podvojným způsobem. Toto je princip věčnosti a my jsme hmota, tedy energie, která se přeskupuje, a jednou je tím a pak zase tímhle, někdy je „velká“ a jindy je „malá“, někdy je její proměna dlouhotrvající a jindy překypuje mumrajem života, a navzdory zdání exkluzivní individuální existence je teprve vzájemnost (skládající se z jedinečností) nepřetržitým propojením všeho v prostorovém i časovém smyslu, tím, čemu rozumíme pod pojmem svět.

^{^[1]} Podle fyzikální rovnice E=MC².

^{^[2]} Přesně je to 99,9999999999996 % prázdného prostoru oproti odpovídajícímu podílu hmoty, jimiž je tvořen atom.

Jdi zpět